Skutečnost, že psaní patří mezi mé největší koníčky, není snad nic tajného. I proto vám dnes přináším po dlouhé době literární článek. Začátkem školního roku jsem se zúčastnila několika soutěží s tímto zaměřením. Mezi nimi byla kupříkladu soutěž k výročí našeho města, kterou jsem vyhrála a pak mimochodem i soutěž, do níž jsem se přihlásila s touto povídkou. Zúčastnila jsem se jí už asi dvakrát nebo třikrát - snad pokaždé jsem se vyhnula tématu, které znělo: Úsměv (nebo něco v tom smyslu). Letos jsem se rozhodla experimentovat a vyzkoušela jsem styl psaní a žánr, který mi není skoro vůbec blízký. Vzniklo z toho dle slov mé bývalé kantorky, ke které si chodívám ohledně soutěží pro radu, "milé dílko". S výsledkem jsem docela spokojená, řekla bych, že jsem vlastně napsala pohádku. Oceněna sice nebyla, ale přišlo mi líto ji jen tak zahodit, když už jsem si s ní dala tu práci, a tak ji ukáži alespoň vám. Třeba si z ní aspoň vy odnesete nějaké malé moudro do života.

 

Podzim s sebou již tradičně přináší mnoho rozverných pohledů: krom všudypřítomného pestře zbarveného listí a přírody zahrnuje ovšem i poněkud méně veselé záležitosti. Pokud pominu vítr s deštěm, spadají sem kupříkladu i svátky jako jsou Dušičky. Památka mrtvých je v naší zemi udržovaný a stále velmi zachovaný svátek. Už jsem se zmiňovala, že v posledních letech můžeme sledovat i jisté vloupání cizí kultury do té naší - a to v podobě Halloweenu. To ale není to jediné, o čem bych chtěla dnes psát. Pojďme se vrhnout po stopách těchto svátků, zjistit co mají a nemají společného, odkud pochází a tak dále, přičemž narazíme na nejeden překvapivý fakt. Krom tohoto bych vás taktéž ráda seznámila se svým názorem na zmiňovaná témata a konečně ukázala, jak se naučit vzpomínat.