V prvním jarním objetí,
ptáče z hnízda vyletí,
vesele zamává křídly,
aby si ho všimli.
Když léto se vypaří,
podzim čeká na stáří
a smrtná dáma náruč rozevírá,
jak mladému život odepírá.
Bez křídel, bez peří,
jak svět širý ho nestřeží,
ptáče do věčného spánku se vkrádá,
tak zima další duše nastřádá.
Musíte pochopit, že takhle jsem to nechtěla. Abych pravdu řekla, mé záměry byly čistě pozitivního ražení, dokonce jsem poprvé po třech měsících opět našla cestu k barvám. Nicméně myšlenkové rozpoložení se vždy dokáže nějak mistrně ohlásit a vetřít. Pokud se zaměřím jen na obrázek a nikoliv na báseň - tohle je všechno, co mi zbylo z léta. Je toho maličko, všecičko se to poschovávalo ve škvírách i rozích mé kulaté mysli. Tak jsem se ty skořápky rozhodla sesbírat a opět slepit dohromady. Tohle je takový můj poslední výkřik. Výkřik v bublině ze světa za bublinou.
A báseň? To je předzvěst - svět bez růžových brýlí, které má na nose dívka z obrázku.