pátek 18. srpna 2017

Divočina ožívá ve Dvoře Králové

Bylo nebylo, za devatero městy a devatero dálnicemi, se nacházela jedna velká zoo. Ještě dávno předtím, než se lidé začali hromadně vyvalovat u studené vody a mazat si opalovacími krémy své zarudlé údy, týdny před začátkem dvou neřízených měsíců prázdnin, se jedno děvče rozhodlo, že si sbalí batoh na safari, badatelskou čapku a fotoaparát a vyrazí přímo do divočiny.
Jak už jste možná pochopili, ta divočina je ve skutečnosti zoo ve Dvoře Králové a zvídavým děvčetem nemůže být nikdo jiný než já. Údajně jsem už tuhle naši malou zvířecí rezervaci kdysi dávno navštívila. Byla jsem ale tak malá, že jsem si z toho výletu nepamatovala skoro nic, takže pro mě Dvůr Králové byl jedna velká neznámá a milé překvapení. Ptáte se, koho všeho jsem tam potkala? Co všechno jsem viděla a zažila? Ať už ano nebo ne, snad vás tahle menší fotodokumentace přesvědčí alespoň o tom, že zoo rozhodně stojí za návštěvu a že pohledů na exotická zvířata nebude nikdy dost.


Naše výprava odstartovala doslova v divočině. Rozhodli jsme se totiž jet na safari, kterým je právě zoo ve Dvoře Králové tak proslavená. Ze začátku jsem byla zklamaná, protože kam se člověk podíval, na každé straně byl jenom les, les a možná nějaká ta bažina. Až ke konci okruhu se objevil život.

čtvrtek 10. srpna 2017

5 seriálů na letní večery

Nevím, jak vy, ale když se řekne léto, představím si pod tím pojmem kromě horkého slunce, průzračné vody, koktejlů s ledem, zmrzliny s melounem a výletů také čas strávený s rodinou, s přáteli, zkrátka s lidmi, které mám ráda. A protože ne vždy se počasí vydaří na jedničku, protože ne každý den má člověk náladu se pařit a opalovat na sluníčku a konečně - je tu nepřeberné množství teplých večerů, které přímo vybízejí k tomu, aby je někdo strávil na terase se sklenkou v ruce a posléze zachumlaný v dece u televize s dobrým filmem nebo seriálem.


Jenže jak v tom dnešním kinematografickém oceánu narazit na nějaký kousek, který vás bude bavit a u něhož s radostí strávíte celé léto? Co když už nemáte náladu na všechny ty omílané klasiky, jako je Hra o trůny, Teorie velkého třesku, Simpsonovi nebo The Walking Dead? Právě s tím vám možná pomůže tento článek, v němž jsem tentokrát dala dohromady pět seriálů, které svět poněkud neomaleně přehlíží, přestože jsou právě pro tuto příležitost jako dělané.

středa 2. srpna 2017

O životě, smrti a létě

Život je o zkouškách, i když ne tak, jak si možná myslíte. Celé je to o změně, o tom přestat si v duchu říkat "Já to zkusím.", ale zvednout zadek a opravdu něco udělat. Jedno dlouhodobě utajované veřejné tajemství tvrdí, že nejtěžší ze všeho je ten zadek od měkké kožené sedačky vůbec odlepit a konečně vstát. Jestli o tom někdo něco ví, jsem to právě já - homo sapiens stereotypus neboli člověk vrcholně líný a stereotypní. Připouštím, že moje maličkost má hodně chyb a ať ty mouchy mlátím plácačkou sebevíc, vždycky nějakou škvírkou v síti proletí další. Právě strach z neznámých a nových věcí ale považuji za jednu z nejmrštnějších.


Kdy jindy s tím něco konečně udělat než v létě? Proto vám už tradičně vylíčím všechno, co se mi za poslední měsíc podařilo překonat, co nového jsem vyzkoušela a jaké trapasy mi spadly na hlavu. Bude to vyprávění o nepodstatných maličkostech, na které ale v žádném případě nechci zapomenout. Vyprávění o všem krásné, co mě potkalo, ale možná i důkaz toho, že život se s nikým nemazlí. Bude to vyprávění o životě, smrti a létě.

čtvrtek 27. července 2017

Co jsem (ne)viděla na svých toulkách jižní Británií

Od mého vysněného výletu po jižní Británii uplynuly už bezmála dva měsíce a já jsem se konečně odhodlala k napsání slibovaného reportu. Tuhle zemi, její města a památky jsem si jednoduše zamilovala, a přestože existuje spousta důvodů, proč bych zde nechtěla žít (především sychravé počasí a vítr), po téhle návštěvě přibylo o poznání více podkladů, kvůli nimž bych okamžitě jela znovu. Stonehenge, Winchester, Bath, Londýn, křídové útesy a telefonní budky - to všechno jsem viděla a seznámím vás s tím, co se mi tam přihodilo, koho jsem potkala, kolik co stojí a hlavně - proč to všechno stojí za to!


Naše výprava odstartovala v neděli 4. června, kdy jsme se před šestou ranní shromáždili na parkovišti a spolu s dalšími dvěma školami naskákali do autobusu. Před námi ležely stovky kilometrů, čtyři cizí země a čtrnáct hodin jízdy. Cesta nás zavedla přes Německo, v jehož vrchní části jsem nikdy nebyla, až do Holandska, které v mých vzpomínkách od té doby zůstane jako země větrných elektráren. Belgickou čokoládu jsem sice neochutnala, ale z toho mála, co jsem z Belgie viděla, usuzuji, že je to kouzelná země, podobně jako Francie, která na nás čekala pozdě odpoledne. 
Přes ukrutnou vzdálenost jsme polykali jeden kilometr za druhým, řidiči až na jistý záchodový kolaps jeli obstojně (navíc jsem odhalila, že jeden z nich pravděpodobně utekl z Matrixu - obličej, brýle, prostě všechno!) a večer v pořádku dorazili do F1 v Calais. Ubytování ve Formuli jsem se upřímně řečeno dost obávala, nakonec ale nedopadlo zas tak špatně - pokud člověk netrpí klaustrofobií a nechodí za večer desetkrát na záchod. Ono to totiž bohatě stačilo jednou.

čtvrtek 20. července 2017

Mary, Kiss, Cliff!

Jak jste si možná všimli, na tomto blogu jsem doposud nevydala žádný tag. To na mě může vrhat jakési světlo a nejisté tušení o mém přístupu k tagům, avšak moc lidí už úplně neví o mé zapeklité situaci - já je totiž strašně ráda čtu a strašně ráda píšu, ale nikdy je nezveřejním, protože s nimi jednoduše nejsem spokojená. Teď tady máme léto a mě najednou napadlo, že je to úplně ideální čas na změnu.
Shodou okolností jsem narazila na všude řádící tag Mary, Kiss, Cliff a řekla jsem si, že to je konečně něco, co mě bude bavit a co by mohlo být zajímavé i pro vás. Přestože nepatřím mezi ambassadory Humbooku, rozhodla jsem se, že se přece jenom účastním, ale aby to nebylo tak jednoduché a vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být nijak vázaná pravidly a předepsanými možnostmi, rozhodla jsem se seznam knih z YA rozšířit - jednoduše na všechno (tak, jak to bylo původně). Dala jsem si tedy tu práci, vypsala si své vlastní oblíbená knihy a hrdiny a pustila se do losování. A bůhví, že jsem musela rozřešit pěkně zapeklité situace a místy došla k přinejmenším šokujícím rozhodnutím!


Sice si myslím, že už každý o tomhle projektu slyšel, ale čistě ve zkratce. Jde o to, že si na lístečky vypíšete jména knižních hrdinů (můžete i hrdinek, jak je libo) a po trojicích si je budete losovat. A teď přichází to nejlepší - musíte rozhodnout, koho z těch tří si vezmete, koho jenom políbíte a koho nakopnete, aby sletěl z útesu. Je to tak trochu fanynkovská vykecávačka, kdybych to měla říct na rovinu, ale člověk občas prostě musí někomu povědět nahlas, jak je ten hraničář perfektní a jak fantastické má ten čaroděj vlasy!

sobota 15. července 2017

Chvilka korálkování #7: Anemonka

Krásné sobotní odpoledne všem. Přestože za mými okny to tak dnes zrovna nevypadá, žezlo vlády převzal červenec a to je čas vody, tepla, sluníčka a rozkvetlých luk. U příležitosti svátku jedné mé milované osoby jsem se rozhodla po poněkud delším čase opět usednout ke korálkování a co se k této době hodí víc, než již zmiňované rozkvetlé květiny?
Pro své snažení jsem si vybrala červenou anemonku neboli sasanku. Nutno ovšem přiznat, že jsem si u tohohle výtvoru pořádně pocuchala a potrénovala nervy, ale nakonec je výsledek přece jen na světě - i když měl původně vypadat trochu jinak.


Stupeň obtížnosti bych tentokrát viděla asi tak na tři a půl, možná necelé čtyři hvězdy z pěti, jinými slovy nic extrémně těžkého, ale zároveň už se nejedná ani o pokus vhodný pro úplné začátečníky. Musela jsem totiž zkombinovat hned několik technik a zvlášť si připravit okvětní lístky, listy, tyčinky a pestík a hlavně všechny části v konečné fázi spojit dohromady. Na jejich výrobu jsem potřebovala:

úterý 11. července 2017

Miraclis

Možná se ještě pamatujete na vrtkavý okamžik před několika týdny, teď už vlastně spíš měsíci, kdy jsem se zmiňovala o své prozatímní letošní účasti na literárních soutěžích a úspěších, které jsem na nich sklidila. Obecně musím říci, že je pro mě letošek v tomto ohledu poměrně bohatý. Zatím jsem rozeslala povídky asi do pěti soutěží, z čehož vyhlášení dvou z nich proběhlo už na jaře a v obou případech jsem se umístila mezi vítězi. Na vyhodnocení zbylých třech si ještě nějaký ten pátek počkám, ale i ony byly výjimečné a to zejména tím, že jsem se díky nim se psaním přehoupla do úplně jiného formátu, především co se rozsahu týče. Začala jsem také více experimentovat s osobami a dějovými liniemi, což se dle mého docela vydařilo.

Fotografii pro úvodní obrázek jsem si vypůjčila zde https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/

Když se tedy vrátím k prvním dvěma povídkám - nyní, po vyhlášení, jsem konečně oprávněna je beztrestně zveřejnit, a jelikož mě vždycky mrzí, pokud mi práce leží dlouho zavřené ve skříni a na blogu navíc už dlouhou dobu žádná nebyla, rozhodla jsem se to napravit. Nakonec jsem vybrala povídku na téma zázraků pod názvem Miraclis. Psala jsem ji asi před půl rokem a troufnu si říct, že je to na ní znát. Hlavním problémem byl také už tradičně krátký rozsah - protože, řekněme si to upřímně, kterého vykuka napadlo zadávat jako rozsah 3 A4 strany? Přesto se už několikátým rokem účastním a beru to převážně jako výzvu, poněvadž mi obvykle trvá minimálně pět stran napsat jen úvod a na stať samotnou bych jich potřebovala alespoň patnáct nebo dvacet. Výsledkem je urychlená a většinou poměrně jednoduchá jednohubka. Proto jsem tentokrát vsadila na trochu jinou kartu - příběh je sice rychlý a krátký, zato jsem se toho do něj snažila zamotat co nejvíc a z vlastních zkušeností vím, že ne každý ho úplně pochopil (což je koneckonců možná důvod, proč mě porotci dosadili na druhé místo).
Tak tedy - kostky jsou vrženy a hurá do čtení!

čtvrtek 6. července 2017

Anglie 50x jinak

O tom, že se jednou podívám do Anglie, jsem snila tak dlouhou dobu, že už si vlastně ani nepamatuji, jak přesně dlouhá byla. Abych to ale vůbec neměla lehké, nemálo osob v mém bezprostředním okolí mě od tohoto nápadu neustále odrazovalo s tvrzením, že budu zklamaná. Ovšem světe div se, co se nestalo - I'm in love with this country!
Sbalila jsem si tedy teplé ponožky, čokoládu a foťák a vyrazila jsem na týdenní túru po jižní Británii. Po svých toulkách jsem zavítala na ta nejvyhlášenější místa, stejně jako jsem zahlédla zákoutí, o kterých jsem doposud pořádně nevěděla. Program stejně jako doprovod byl úžasný a vyšlo nám i skvělé počasí - koneckonců kdybych alespoň jednou pořádně nezmokla, je to, jako kdybych tam vůbec nebyla. Navíc přestože anglické nebe je věčně zatažené a zamračené, právě díky mrakům a jejich různorodosti, co se odstínů a tvarů týče, působí neuvěřitelně fotogenicky. Tahle země je jednoduše splněným snem každého fotografa!
A čím přesně mě tak očarovala? Stále ještě jsem vás nepřesvědčila? Následujícím padesáti důvodům se to zcela jistě podaří!

DEN PRVÝ

VÝHLED Z MAJESTÁTNÍHO DOVER CASTLE

sobota 1. července 2017

... a vlky z lesů žene hlad

Pojďme rovnou k věci. Dva měsíce jsou za námi, přeletěly nám nad hlavami jako šípy, jako létavice, ale kde nic, tu nic. A proč že jsem vlastně nestíhala? Inu, důvodů je hned několik. Uzavírání známek a dohánění prospěchu, naprosté vyšťavení studentské i tvůrčí dušičky, nedostatek prostoru a v neposlední řadě poměrně častá nepřítomnost způsobená akcemi, které s sebou květen s červnem houfně nesly.

Na psaní blogu jednoduše nezbýval čas - opět. Nemyslete si ale, že jsem snad se psaním praštila úplně, to ani náhodou. Co se neobjevilo na blogu se schovává po zásuvkách a že toho není zrovna málo. Tolik stran a povídek, co jsem napsala za několik posledních měsíců, se mi nepovedlo dát dohromady snad za celý můj život. Myslím, že za tím stojí jakýsi zlom, že letošek v tomhle ohledu otevřel zadní vrátka a já už tak nemusím psát jenom na dvorku, ale můžu vyběhnout ven.
Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co budu jednou dělat, kam na vysokou a jak to půjde dál. A zjistila jsem, že to nevím. Psychologie? Jazyky? Baví mě to a baví mě toho hodně, ale... vždycky je tam nějaké ale. Neudělám přijímačky? Nevydržím u toho? Neuživí mě to? Právě díky letošku jsem si ale jednou věcí jistá - jestli jsem se v něčem našla, je to psaní. A ať mě osud na svých vlnách zanese kamkoliv, tenhle společník přetrvá. Nikdy se ho nechci vzdát.
No, to bychom měli, zase jsem se nechala unést. Takže jak bylo v květnu a červnu?

středa 21. června 2017

Skládka vzpomínek

Mlčky se vkrádají, do ucha našeptávají jako šelest motýlích křídel o letním slunovratu, leč času není nazbyt. Špatné, špatné, je to se mnou nadmíru špatné. A tak se nápady hromadí na prachobyčejné skládce ospalých potenciálů, zavržených ideálů i dávných vzpomínek. Z toho všeho je mi poněkud slabo, když si uvědomím, kolik příběhů a návrhů za poslední týdny nosím dennodenně s sebou a na každém kroku slyším v hlavě jejich tiché pochrupávání, nicméně nenacházím ani ždibec, ani chvilku, kdy bych tomu všemu mohla dát formu a z nejasných teček vytvořit linie a tvary. Ráda bych si namlouvala, že o prázdninách bude líp, jenže musím připustit, že tomu sama moc nevěřím - a když říkám nic moc, je to spíš nic než moc.
Abych ale tu bídu, která panuje mimo jiné i tady na blogu, alespoň částečně zmírnila, sáhla jsem do svých prořídlých rezerv a vytáhla na povrch zemský jednu z mých starších básní napsanou pro - již dříve zmiňovaný - studentský magazín, pro nějž čas od času píšu. A docela paradoxně mi připadá, že téma i básnička jako taková se pro tohle období mimořádně hodí.


Co dodat na mou obhajobu? Mějte se mnou trpělivost a vězte, že pokud sama neřeknu, že je tomu jinak, vždycky se sem nakonec vrátím. To je jedna z mála věcí, kterou si v tomhle nejistém světě můžu být jistá.

pátek 26. května 2017

Dvůr mlhy a hněvu | Všechno je jinak



Originální název: A Court of Mist and Fury
Díl: 2. (v sérii Dvůr trnů a růží)
Autor: Sarah J. Maas
Nakladatelství: CooBoo
Rok: 2017, vydání originálu 2016
Žánr: Scifi-ci a fantasy
Počet stran: 664
Prostředí: Prythian
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid. A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

Feyre porazila zlo v podobě krvelačné Amaranthy, zachránila muže, kterého miluje z celého svého srdce a spolu s ním i celý jeho lid. Ovšem aby toho všeho dosáhla, zaplatila obrovskou cenu - a vzdala se části sebe. Tím ale její cesta ani zdaleka nekončí. Na horizontu se opět sbíhají válečná mračna a Feyre se musí rozhodnout, ke komu vlastně patří.
Bestsellerová autorka Sarah J. Maas, kterou fantasy série Skleněný trůn proslavila doslova po celém světě, je tu konečně s pokračováním Dvoru trnů a růží. Z původního retellingu Krásky a zvířete se postupně stává epická fantasy sága se značnou příměsí YA, jejíž originální prostředí, postavy a mrazivý příběh si omotává kolem prstu fanoušky ze všech koutů planety.

sobota 20. května 2017

LINKIN PARK - One More Light | Loučíme se?

Linkin Park beze sporu patří mezi skupiny, které v dnešní době není třeba představovat. Tito kalifornští borci loni oslavili krásné dvacáté výročí existence a včera, tedy 19. května, vyšlo již tři roky očekávané nové album pod názvem One More Light a to jako sedmé v řadě. Fanoušci ve všech koutech planety svědomitě odškrtávali zbývající dny v kalendáři a vyhlíželi předem zveřejněné písně jako supi. Nyní se tedy nabízí otázka: Dostalo se jim to, na co se tak těšili, či nikoliv?
Než se pustíte do čtení recenze a dost možná mě u jejího konce začnete nenávidět, musíte si uvědomit několik věcí. Samotné se mi to všechno píše jenom těžko a myslím, že jsem se s tím pořád úplně nesmířila. Kdybych měla počítat, jak dlouho už Linkin Park poslouchám, nejspíš bych se nedopočítala. Tahle skupina pro mě znamená ohromně moc, jako děcko mě vyzvedla z odpadních vod a splašků rádií a ukázala mi nový svět, svět tvrdé hudby, které jsem se do té doby jen posmívala a děsila. Prožila jsem spolu s nimi nejšťastnější chvilky života, posbírala ze země pár zlomených srdcí a svého času mě nejednou vytáhli z bryndy. Naučili mě smýšlet pozitivně a toho roku, kdy jsem si hromadně začala po všech zdech lepit jejich plakáty, shánět trička a trsátka, se ve mě něco zlomilo, změnilo. Žila jsem pro ně, spala i dýchala, a když se mi po letech podařilo dostat na jejich koncert, myslela jsem, že samým blahem zemřu. Slova nedokážou vystihnout, co pro mě znamenají.
Coby skalní fanoušek srdcem i duší jsem tedy zvyklá na jakousi kvalitu, standard a úroveň, na které se jejich hudba pohybuje. Je libo rock? Metal? Rapcore? Punk? Opravdu bych dokázala překousnout skutečnost, že většina z těchto položek a odrůd se zredukovala na ubohý pop a electro. Věřte mi. Dobrá hudba je dobrá hudba nehledě na to, o jaký se jedná žánr. Jenomže tohle je... upřímně řečeno ubohé a já se cítím zrazena.

středa 10. května 2017

PRAVDY vs. FÁMY aneb můj život s rovnátky

Jak jistě víte, rovnátka už dávno nepatří mezi kuriozity, naopak v dnešní době na ně narazíte takřka za každým rohem. Lidé je nevnímají pouze jako zdravotní pomůcku, ale častokrát se dají pojmout také jako módní doplněk. Jak už to tak bývá, čím rozšířenější něco je, tím více humbuku se kolem toho nadělá. Ovšem paradoxně právě v tomto případě se informace mezi lidmi šíří jen pomálu, navíc ne vždy se dá spolehlivě určit, co z toho jsou pravdy a co jenom fámy. Když se tedy jednoho dne probudíte a zjistíte, že máte pusu plnou drátů, možná se nebudete stačit divit.


V záležitostech týkajících se věcí podobného rázu, jako jsou rovnátka, se na teoretické informace nehraje. Je sice hezké, že vám zubař navykládá a naslibuje modré z nebe, ale osobní zkušenosti mluví jasně: nebuďte sluníčkáři. Když doktor říká den bolestí, myslí týden. Když tvrdí, že krom samotného aparátu budete průběžně platit už jen drobné poplatky, není to pravda. A naopak - pokud se vám snaží vecpat do hlavy, že nesmíte nic normálního jíst, je to lež jako věž.
Čemu tedy věřit? Co z toho, co se povídá, je pravda a co jen výmysl? A je to, že vám rovnátka srovnají zuby do latě, jejich jediná výhoda?

středa 3. května 2017

Otrokářka v řetězech

Otrokářka nebo otrokyně? Mistr popravčí či odsouzenec? Slouží po všech těch letech blog mně nebo spíš já jemu? Záleží na tom vlastně vůbec? A je to dobře či nikoliv?
Je to zvláštní a sama ze sebe jsem občas poněkud zmatená. Bývaly jsme dvě, jako úplněk a nov, odvrácené strany, které se neměly nikdy setkat. Popravdě, nejednou jsem uvažovala, že ji, podobně jako blog samotný, nechám jít. Jenže z nějakého důvodu, jehož smysl pramení až kdesi hluboko uvnitř mě nebo snad až pode mnou, na místě, na které nikdy nebudu schopna dosáhnout, jsem to nikdy neudělala. A i když jsem se k nim otočila zády, po několika zdráhavých krocích jsem se vrátila a vrhla se jim kolem krku.
Často jsem ji ztrácela a zase nalézala, ale postupně, pomalu pomaloučku, jsme si začaly být blízké a za poslední rok jsem pocítila ten neskutečný skok, sráz, který jsme spolu překonaly. Ztotožňovaly jsme se tak dlouho, až se z nás stala jedna osoba, společně fungující a dýchající bytost. Já jsem ona a ona je já a obě dvě jsme konečně spokojené, víme, co chceme, víme, co hledat, a přesto se občas vzájemně mateme. To všechno mě nutí dospět k závěru, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli jsem otrokářka nebo zajatkyně, neboť často bývám obojím a častěji ani jedním.  Existuje snad jen jedno my, z něhož se každým dnem utváří jedno jediné já? Nebo je to ještě jinak?
Tedy - a jak jsme my dvě v jednom strávily uplynulý měsíc? Duben byl napěchovaný k prasknutí asi jako popelnice po divokém večírku a povím vám, že mě nenapadá, kdy jsme si byly bližší, než právě tyto čtyři týdny.

pondělí 1. května 2017

Chvilka korálkování #6

9 měsíců. Zhruba 37 týdnů. To máme zaokrouhleně nějakých 260 dní. Celkem solidní čísla, není-liž pravda? Přesně tolik čárek jsem si udělala do svého přenosného diáře od doby, kdy na blogu vyšel poslední článek s korálkovací tématikou. Cítím z toho jakýsi zatuchlý odér nostalgie a nutí mě to přemýšlet... vlastně ani nevím nad čím. Jak rychle stárneme? Jestli je to dobře nebo špatně? Někdy nad tím uvažuji opravdu často, to se musí nechat, jenže otázkami o podstatě bytí a vůbec existence jako takové se přede mnou zabývalo už tolik bytostí, že si naštěstí pokaždé uvědomím, jaké je to ve skutečnosti plýtvání časem. Věci se mají tak, že po opravdu dlouhé době jsem nastřádala něco ze své korálkoidní tvorby a to je asi tak to jediné, na čem v tuhle konkrétní minutu záleží.


Tentokrát jsem se rozhodla, že budu odvážná a zkusím něco, čemu jsem se doposud vyhýbala. Sama vlastně pořádně nevím proč. Neměla jsem trpělivost? Byla jsem líná studovat návody a pokoušet se vyznat se ve všech těch osnovách, popiscích a číselných údajích? Nebo jsem jednoduše měla strach z neúspěchu? Nejspíš to bylo ode všeho něco a bylo to oprávněné. Netroufnu si ani odhadovat, kolik času jsem strávila nad studiem a následnou snahou udělat první krůčky stylem "pokus - omyl". Ale světě div se, to všechno za to nakonec stálo.

středa 19. dubna 2017

Openingy, pro které stojí za to zhlédnout celé anime #2

Byť jsem si vědoma skutečnosti, že články s touto tématikou širší publikum nejspíš příliš nezaujmou, má fanouškovská dušička mě čas od času jednoduše donutí k emočnímu projevu i v této oblasti. Koneckonců anime, manga a asijská kultura obecně se v současnosti mezi mladistvými poměrně rozmáhá a těší se jejich oblibě, řekněme si to upřímně, kolikrát až choromyslné. Dokonce i v naší republice existuje nemálo fandomů, klubů a každoročně se pořádá nespočet akcí. Pomalu ale jistě se z toho stává jakýsi kult. A proč taky ne? Generace, která se ještě živě pamatuje na válku, jež právě na Japonsko vrhá poněkud otřesný stín, se o tyto záležitosti příliš nezajímá a lidé, kteří ano, zase nemají potuchy o druhé světové. Možná právě proto jim v tom mimo jiné nic nebrání. Vlastně docela podobně jako mně. A tak takto činíme - jednoduše proto, že můžeme.

zdroje: 1, 2, 3, 4, 5

Pokud k sobě budeme upřímní, nejspíš mi dáte za pravdu, že na anime se člověk musí dívat hodně s nadhledem a hlavně mít pořádnou kuráž na hledání. Troufám si totiž tvrdit, že nějakých osmdesát procent vyloženě stojí za zlámanou grešli, nicméně když má člověk štěstí, dá se narazit na vyložené skvosty skvostů. A to nejen dějově, ale samozřejmě i právě u openingů.

sobota 15. dubna 2017

Střípky

Když se teď podívám z okna, může to působit poněkud zavádějícím dojmem, nicméně ještě bezmála před týdnem to venku vypadalo, jako kdyby už jaro doslova propuklo v plném květu. Ba ne jaro, snad už i léto. Slunce vykouklo zpoza mraků a nejenže svítilo a vrhalo tak na krajinu nádherné fotogenické odlesky a odstíny, ale začalo dokonce i hřát. Hlavičky vystrčily první sněženky, stihly už vykvést i petrklíče, krokusy a třešně. A mojí fotografické dušičce nezbylo nic jiného než tiše jásat, donutit ruce, aby popadly aparát a nohy vyběhnout ven.
Když už tu pak máme ty Velikonoce, opět zamračené a studené, nenapadá mě lepší chvíle, kdy tyhle střípky života a barev zveřejnit, než teď. Já sama nejsem křesťan, takže beru Velikonoce spíše jako svátky jara, nežli jako svátky náboženské. A koneckonců - kdo by neuvítal pár dní volna? Všimněte si ale, že záměrně používám slovo křesťan, nikoliv věřící a to z jednoho prostého důvodu: protože bych kecala. Jsem věřící, věřím, věřím v něco, v někoho. Jenže jsem zatím ještě nezjistila, co přesně to je. Ale možná, snad, by to ani člověk vědět neměl. Protože některé věci jsou mimo naše chápání z nějakého důvodu.

K r á s n é  V e l i k o n o c e  v š e m !

sobota 8. dubna 2017

Čtyři

Po čase zde opět máme ukázku z mé amatérské novinařiny. Věřte nebo ne, jsem hrozně hrdá na to, že to slovo smím používat v souvislosti s mou osobou, v jedné větě, v jednom slovním spojení. Novinařina. Je to fajn.
Do nejnovějšího čísla jsem původně plánovala přispět pouze článkem - o kterém jsem se koneckonců už párkrát zmiňovala a na nějž se můžete ve vzdálené budoucnosti těšit - nicméně ozvalo se echo z redakce, a tak zřejmě kvůli nedostatku poetických příspěvků jsem byla nucena opět zapojit své mírně zakrnělé básnické buňky. Nebudu vám lhát, ještě den před uzávěrkou jsem se domnívala, že budu muset odevzdat prázdný list, ale co osud nechtěl, v posledních vteřinách doslova zničehonic vzniklo toto. Do konečné verze se bohužel poněkud vloudil tiskařský šotek, a tak se několik slov úplně nevytisklo tak, jak by mělo. Ve čtvrté sloce chybí dokončení slova mračna, v páté sloce na jejichž bedrech tíha leží a v osmé je pak navíc enter a chybí písmenko č. I tak si ale myslím, že se výtvor v závěrečné fázi docela vyvedl. Co myslíte?


Poznali jste, co se choulí skryté za řádky?

sobota 1. dubna 2017

V mlze

Březen, březen, za kamna vlezem... nebo taky ne. Jako obvykle byl tenhle měsíc nacucaný viskózními zážitky, vtipnými momenty a k uzoufání hodnými emocionálně našťavenými okamžiky. Nikoho příliš  nezajímá, které z nich zrovna preferujeme a čemu bychom se naopak nejraději vyhnuli, život nám je naservíruje prostě a jednoduše všechny. Ale i když je to k šílenství, nejraději bych si rvala vlasy, strhala ze sebe kůži a vymlátila kosti z těla, faktem je, že tím nejdůležitější jsou přece světlé chvilky, šťastné náhody, nehody a setkání. Protože ty špatné? Na ty se nikdo neptá.

pondělí 27. března 2017

5 sci-fi roku 2016 aneb to musíte vidět!

Rok 2016 je už několik týdnů, možná by se slušelo říct dokonce měsíců, nenávratně za námi a kromě bezpočtu zážitků a vzpomínek za sebou zanechal i pořádnou nadílku nových filmů všech možných druhů. Velká spousta novinek se zrodila i v mých oblíbených žánrech, jako je science fiction a fantasy.
Řekněme si to upřímně, v dnešní době je převelice obtížné narazit na pořádné sci-fi (což koneckonců platí o filmech obecně), které by mělo nějakou úroveň - a to i přesto, že efekty a technologie se stále vyvíjejí dopředu. Setkáváme se totiž s docela jiným problémem: klišé, nelogičnost, nedotažené zápletky, nesmyslné a předvídatelné příběhy, umělé postavy a nudné dialogy... zkrátka a jednoduše, asi všichni víme, o čem mluvím. Právě proto mi dalo sepsání tohoto článku velkou práci, ne a ne přijít na něco, co by se mi tak líbilo, abych mohla kladná doporučení poslat s čistým štítem dál. Byla jsem neuvěřitelně zvědavá na Suicide Squad - filmová katastrofa roku, těšila jsem se na Pasažéry - nuda až za hrob. Deziluze neznaly mezí.


Sekala jsem kolem sebe vším, co jsem měla v dosahu, drásala nábytek zuby i nehty, a tak po lítém boji a množství zklamání je to konečně tady - 5 nejlepších sci-fi snímků z roku 2016!

neděle 12. března 2017

Mechanické srdce

Je to už nějaký čas, co jsem se s vámi podělila o povídku ze své tvorby a ještě delší doba uběhla od chvíle, kdy jsem sepsala právě tento kousek. Dokončila jsem ho ještě v létě a účastnila se s ním poprvé jisté internetové soutěže. Byl to takový menší experiment, který dle mého mínění nakonec nedopadl zas tak špatně. Umístila jsem se zhruba v polovině pořadí, což mi vzhledem ke konkurenci a mému nízkému věku v této soutěži připadá víceméně uspokojující. Hodně mi pomohly i komentáře a připomínky porotců, tedy někoho, kdo se, jak se říká, neostýchá říct věci na plnou hubu. Některé podstatné drobnosti jsem do té doby přehlížela, jiné mi nedošly, a právě proto jsem za to ráda. Dnes bych spoustu úseků napsala jinak, možná bych i změnila formu vyprávění. Snad mi to tedy pomohlo. Teď už ale k povídce. Jako taková je poměrně dlouhá a bylo mi hned jasné, že pokud ji sem hodím celou, většina z vás se lekne a rovnou ji zavře, proto jsem se v souvislosti s tímto problémem rozhodla oprášit svůj starý profil na wattpadu a už ani nevím na kolikátý pokus ho opět rozjet. Budu předem ráda za jakoukoliv připomínku a ohodnocení.
Sarazel si na své rané dětství nikdy nepamatovala, jedinou památku na její minulost představuje řada jizev na zápěstí. Nevzpomíná si na matku, na rodný dům, město. Domov nemá nikde a zároveň kdekoliv, kam přijede. Odmalička cestuje spolu se svým otcem z jednoho konce světa na druhý a jediným společníkem jí jsou příběhy o fantastických bytostech a světech kdesi za zrcadlem. Zastávka v Benátkách má být jako každý jiná. Dokud se nešťastnou souhrou nehod a náhod neocitne na místě, jež ji donutí začít pochybovat o všem, co doposud ví - o sobě, o svém otci i o světě jako takovém. A začne se sama sebe ptát, jestli na všech těch báchorkách o světech za zrcadlem, vílách uvězněných v žárovkách a lidech ve zdech není přece jenom něco pravdy...


středa 8. března 2017

Krvavé ostří | Všechno má svou cenu

Originální název: The Assassin's Blade
Díl: 0.1-0.5 (v sérii Skleněný trůn)
Autor: Sarah J. Maas
Nakladatelství: CooBoo
Rok: 2017, vydání originálu 2014
Žánr: Scifi-ci a fantasy
Počet stran: 408
Prostředí: Erilea
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Celaena Sardothien je nejobávanější zabiják v celém království. I když pracuje společně s ostatními zabijáky sídlícími v Tvrzi vrahů, důvěřuje jen sama sobě a svému příteli Samovi. Když ji její intrikující mistr, Arobynn Hamel, pošle na různé mise, které ji zavedou na vzdálené ostrovy i na nepřátelskou poušť, začne jednat nezávisle na jeho rozkazech – ale tím zároveň zpochybňuje i svoji vlastní věrnost. A během svých výprav zjišťuje, že k Samovi cítí mnohem víc než jen obyčejné přátelství. Ovšem tím, že jedná, jak jí napovídá srdce, a vzpírá se příkazům, se ocitá ona sama i Sam ve smrtelném nebezpečí. Arobynn je nelítostný a zradu nikdy neodpouští. A zná za ni jen jediný trest – smrt.

Dlouho očekávaná sbírka příběhů z krvavé a zároveň nadmíru dojemné minulosti hlavní hrdinky Skleněného trůnu je konečně tady, aby nedočkavým čtenářům zodpověděla odpovědi na bezpočet otázek, jež si kladou už od prvního dílu. Jaký byl život slavné Celaeny Sardothien předtím, než se dostala do Endovieru? Jak se seznámila se Samem? A co všechno se muselo stát, aby byl nejobávanější Adarlanský zabiják deportován na smrt do solných dolů?

sobota 4. března 2017

Lindsey Stirling očarovala celou Prahu

Mimořádně talentovaná houslistka, tanečnice, zpěvačka, skladatelka a dokonce i kouzelnice – to všechno je Lindsey Stirling, třicetiletá rodačka ze Santa Any, díky níž tento týden ožila bezmála celá Praha a Forum Karlín hned dvakrát div nepraskalo ve švech. Do našeho hlavního města zavítala Lindsey již podruhé a o úspěchu jejích představení svědčí i skutečnost, že kvůli velkému zájmu všechny lístky zmizely doslova jako mávnutím kouzelného proutku, a tak houslistce nezbylo nic jiného, než krom plánovaného koncertu 1. března přidat ještě jeden. A každému, kdo byl přítomen, musí teď už být jasné, proč – její vystoupení je totiž naprosto grandiózní show plná krom úžasné hudby také nádherných tanečních choreografií, efektů a dokonce i kouzel.

Lindsey Stirling v Praze 1. 3. 2017

úterý 28. února 2017

Pod kobercem


Den sem, den tam. Když ne dnes, tak zcela jistě zítra nebo možná za týden... a přesně takhle to je. 
Co si budeme lhát, už měsíc tiché prostory zejí prázdnotou. Jenže ať chci nebo ne, bez psaní si neumím představit svůj život, je to něco, za čím potají utíkám, společník, který pochopí i věci, jimž já sama nerozumím a místy protivná tetička, která mi svými kázáními dává na odiv mé vlastní chyby. Jsem s ní sama sebou. A právě proto nemůžu - nemůžu se do toho nutit. Poněvadž v současné době by se pro mě blog dříve nebo později stal prostě a jednoduše povinností a jaký přístup mají lidé k povinnostem? Nenávidí je. Proto jsem raději nechala blog celých pětadvacet dní ležet ladem - protože mi za to stojí a já o něj nechci přijít.
Ani zdaleka se ovšem nedá říct, že by snad můj reálný život byl stejně prázdný a vymetený jako stránky tohoto neidentifikovatelného vesmírného objektu. Vlastně právě naopak. Vyrazila jsem za kulturou i za sportem, brázdila školské i nákupní oceány. Ale stalo se toho mnohem víc.

pátek 3. února 2017

Priority

Martin Macík Jr. na letošní besedě v Sedlčanech
Jistě jste si už všimli, že lednový měsíční souhrn přináším s jistým zpožděním, stejně jako vám nejspíše neuniklo ani to, že jsem poslední dobou zanevřela i nad blogem jako takovým. Jistě, mohla bych se obhajovat všemožnými teoriemi o nedostatku času, zkouškovém období, nemocech... které by sice byly bezesporu pravdivé, ale jen nerada bych je použila. Zkrátka a jednoduše mám v životě jiné priority a snažím se řídit heslem, že pokud chce člověk psát, musí nejdřív mít o čem, a pokud skutečně mám mít o čem psát, nesmím jen sedět doma na zadku.
Leden byl pro mě chaotický a živý z mnoha důvodů a to nejen proto, že se dolaďovaly známky, ale především kvůli tomu, že jsem právě vymetla, co se dalo: jezdila jsem na lyže, na brusle, courala po divadlech, obchodech i doktorech. Včera jsem pak v neposlední řadě byla v Sedlčanech na besedě s Martinem Macíkem Jr., o níž momentálně sepisuji článek do novin.
Sečteno a podtrženo: člověk nemůže dělat úplně všechno. A někdy je to i lepší. Alespoň pro dnešek jsem ale zvolila tuhle variantu - variantu něčeho, co mě teď momentálně neskutečně baví dělat a to je právě psaní měsíčního souhrnu. Snad to není nadarmo.

pondělí 23. ledna 2017

RADY PISÁLKA PISÁLKŮM #2: Postavy

Být, či nebýt? Proč je havran jako psací stůl? Údajně se jedná o otázky, jejichž odpovědi visí ve vzduchu už celé věky, a přesto je nikdo nedokáže s jistotou zodpovědět. Psaní skrývá mnoho tajů - často nepochopitelných, ale přesto neuvěřitelně fantastických a tyto dva dotazy jsou jen jedno zrnko písku uprostřed obrovské pouště. Stejně jako se lidé dohadují o odpovědích se ani nikdy nepřestanou dohadovat o schopnosti psát - jak, proč?
A nám nezbývá než se k nim přidat. V dnešní době neexistuje prakticky nic, co by už někdo kdysi nevymyslel. To ovšem nemusí být vždycky nutně špatně, protože pramenů, z nichž může ať už začínající či pokročilý, amatérský nebo profesionální pisálek čerpat, nikdy není dost. Proto jsem tu dnes s druhým vydáním souhrnů rad a tipů, které má pisatelská dušička doposud nashromáždila. Tentokrát budeme hovořit o několika základních i zásadních bodech, které by se měly promítnout do každé postavy.


sobota 14. ledna 2017

Pro jednou

Vánoce jsou sice již dávnou historií, leč zima právě vrcholí. O to více pak v mém případě - včera jsem se totiž vrátila z lyžařského výcviku, a ačkoliv se to může zdát takřka neuvěřitelné vzhledem k tomu, co všechno se našemu družstvu během týdne přihodilo, přijela jsem nazpět do Čech v celku jen s několika málo modřinami a pohmožděninami. Více o tomto nezapomenutelném dobrodružství se ale budete moci dočíst na konci měsíce v tradičním shrnutí - a věřte mi, že to bude stát za to!
Nyní už ale k tématu. Pravda, Vánoce jsou za námi, ale právě kvůli zmiňovaným důvodům pro mne toto téma ještě stále je aktuální. Báseň s nicneříkajícím názvem "Pro jednou" jsem psala někdy koncem listopadu, přičemž v prosinci vyšla v jistém studentském magazínu coby moje malá novinářská premiéra, což byl samozřejmě velký úspěch. Sice jsem měla původně v úmyslu psát články, ale co svět nechtěl, vůbec jsem se k tomu nedostala, a tak nejspíš ještě nějakou dobu zůstanu u básní, nicméně i to je fantastický pocit, když vidíte svůj výtvor v něčem tak skutečném a hmatatelném, jako jsou noviny a jméno napsané ve výčtu redakce. Krom tohoto studentského magazínu pak také konečně vyšlo první číslo našeho školního časopisu, na němž jsem se taktéž podílela, takže z tohoto pohledu byl konec minulého roku skutečným úspěchem a doufejme tedy, že tomu tak nebylo naposledy.
Teď už ovšem konečně k samotné básni - a zda-li jsem vystihla či nevystihla vánočního ducha, to už posuďte sami:




sobota 7. ledna 2017

Královna stínů | Nastal čas se pomstít!

Originální název: Queen of Shadows
Díl: 4. (v sérii Skleněný trůn)
Autor: Sarah J. Maas
Nakladatelství: CooBoo
Rok: 2016, vydání originálu 2015
Žánr: Scifi-ci a fantasy
Počet stran: 656
Prostředí: Erilea
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Ztratila všechny, které milovala. Celaena Sardothien se vrací zpátky do říše a jediné, po čem touží, je pomsta. Brzy si ovšem uvědomí, že ve hře je mnohem víc – musí osvobodit prince Doriana, kterého pomocí magie ovládá král ze skleněného hradu. Musí zjistit příčinu královy moci! Ale hlavně nesmí zklamat svůj lid, který do ní vložil veškeré naděje.

(oficiální anotace)

Je to tady! Po úmorné době jsme se konečně dočkali českého překladu čtvrtého dílu Skleněného trůnu - série, jež si získala srdce tisíců fanoušků po celém světě a v dnešní době nenarazíte na příznivce fantasy literatury, který by o ní neslyšel. Dlouho ztracená královna se vrací vydobýt nazpět své království, svobodu přátel a vyplnit naděje, jež do ní vložil její lid. Svět je zmítán v chaosu a ještě nikdy nebyl temnější.

pátek 6. ledna 2017

Prý statistika nuda je aneb Knižní výzva

Vzhledem k tomu, že s tímto typem článků se již tradičně začátkem roku doslova roztrhl pytel, nejspíš už dle samotného názvu má každý čtenář přinejmenším mlhavou představu, o čem bude tento příspěvek pojednávat. Knižní výzvy z dílny ells.cz se účastním druhým rokem a troufnu si říct, že napoprvé jsem byla poměrně úspěšná - přečetla jsem 58 knih obsahujících přes jednadvacet tisíc stránek (nutno ovšem poznamenat, že velká část z nich zastupovala mangu). Abych pravdu řekla, na čísla si příliš nepotrpím. Nejsem žádná velkovýrobna, která by si každý den musela odškrtnout ze seznamu jednu přečtenou položku, aby mohla fungovat, jednoduše věnuji čas knížkám, které mě skutečně baví a čtu je tak dlouho, jak jen se mi zachce, vychutnávám si je.

pondělí 2. ledna 2017

Já věřím na víly

Den se dnem se sešel, měsíc s měsícem a nakonec tu máme dokonce i nový rok. Celý letopočet 2016 byl doslova napěchovaný zážitky, neopakovatelnými momenty a pocity. Jinak tomu nebylo ani v prosinci, který se již tradičně nesl ve vánočním a silvestrovském duchu, krom toho se z mého pohledu také ve vzduchu vznášela atmosféra nově probádaných míst, výletů a také nezapomenutelného koncertu Skillet

Tak tedy... jak to vlastně celé bylo pěkně popořádku?


neděle 1. ledna 2017

Šťastný nový rok a trocha čísel k tomu

Svým způsobem je to trochu smutné a cítím, jak mě při tom do zad bodá dýka nostalgie, jenže... takhle je to vždycky. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled jevit, ve skutečnosti jsem docela jednoduchý člověk - mám ráda sama sebe a nenávidím loučení, ať už je jakékoliv, třeba i to novoroční. Starý rok toho s sebou přinesl tolik moc, až vlastně přestávám mít přehled o tom kolik přesně. Byla to kupa špatných ale zároveň mnohem větší hromada dobrých věcí. Na hodně z nich jsem se těšila, mnoha z nich jsem se bála a je mi jasné, že to budu dělat znovu - a o to jde. Jsem mladá a vím toho ohromně málo, ale až teprve letos jsem si to uvědomila. Proto byl rok 2016 tak výjimečný.
Pro mě a mimo jiné samozřejmě i pro blog. Jistě vás proto nepřekvapí, když vám nyní kromě srdečného přání naservíruji i výčet všeho podstatného, čeho jsem se právě v tomto ohledu dočkala. Povím vám, že je to spousta a spousta čísel, za která povětšinou mohu být vděčná jen a jedině vám. A to taky jsem.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...