Jako každý rok tu máme konec roku. Smysluplná věta, že? Nicméně tohle tvrzení těžko může někdo z nás vyvrátit, ať už se nám to líbí nebo ne. Rok 2017 je tímto pryč a mě nezbývá nic jiného, než se s ním pokud možno důstojně rozloučit, ohlédnout se za tím, co všechno mi přinesl i odnesl a doufat, že ten následující bude přinejmenším stejně úspěšný nebo lépe ještě úspěšnější než ten předchozí.

Stejně jako loni jsem si neodpustila sepsat menší suma sumárum, a i když můžete namítat, že čísla nejsou všechno - chraň bůh - stejně mi to nedalo. Navíc následující seznamy mohou posloužit mimo jiné i jako zdroje inspirace.

Co jiného k tomu dodat? Užijte si zimní radovánky, vyrazte na hory nebo na rybník - a snažte se, abyste nedopadli stejně jako děvče v Zamrzlé.

Házení střevícem, pouštění skořápek po vodě, krájení jablíčka, schovávání rybí šupiny pod talíře nebo hladové čekání na zlaté prasátko. Máte toho už tak akorát po krk? Už vám všechny tyhle tradice připadají ohrané a nudné? Možná se budete divit, ale našlo by se mnoho dalších kuriozit, o nichž nejspíš vůbec nevíte a které vás mohou inspirovat k neobvyklému prožití vánočních svátků. Pro příklad koneckonců nemusíte ani chodit daleko. Stačí se podívat pár let do minulosti nebo do některé ze sousedních zemí a možná se nebudete stačit divit.

10. NEVIDĚL JSI MŮJ STÍN?

Nejedna pohádková postava na přelomu věků měla problém se svým stínem. Třeba takový Petr Pan, který si ho nakonec musel dokonce i přišít. Jak se ale ukázalo, nemusíte být zrovna pohádková bytost, aby vám pořádně zavařil. Dávejte si proto dobrý pozor, jestli stín, který za vás vrhají zapálené svíce, má všechno jaksepatří na svém místě. Kdyby mu totiž chyběla hlava, nevím nevím, jestli bychom se tu za rok opět sešli.

Zdroj: http://starwarsblog.starwars.com/

(Falcon)

Galaxie je utlačována pod rukou mocného Prvního řádu, zatímco poslední členové Odboje zoufale prchají. A jediný, kdo může opět nastolit harmonii, je poslední Jedi...
Ještě před lety bych se možná obtěžovala s představováním, ale pevně věřím tomu, že v dnešní době se nenajde nikdo, kdo by si nevšiml toho, že do kin míří nová epizoda legendární vesmírné ságy Star Wars. A protože jsem zapřísáhlý fanoušek a maniak, rozhodně jsem u toho nemohla chybět.

Lindsey Stirling, mimořádně talentovaná houslistka, tanečnice s skladatelka z Kalifornie, přišla letos na podzim s neobvyklou novinkou. 20. října totiž coby čtvrté v řadě vyšlo vánoční album Warmer In The Winter. Co nám fanouškům pak zbývalo jiného, než si udělat Vánoce v předstihu?

První myšlenka, kterou ve mně Warmer In The Winter už podle názvu vyvolalo, byla Vánoce naruby. Jak pak se tedy hudebnice, která se vyznačuje kombinací žánrů jako je dubstep a electro, s touto tématikou poprala?

Zdroj: https://is2-ssl.mzstatic.com/

Listopad je od slova padat a jak tak koukám, pro letošek se to zdaleka netýkalo jenom listí. Koneckonců o tom, jak nám ještě na podzim zdobil zahrádku sníh, kolik trapasů a příhod mi přistálo na hlavě, co dalšího jsem se (ne)dobrovolně naučila, nad čím jsem se div smíchy neudusila a co nového si našlo cestu nejen do mého šatníku, bude už tradičně pojednávat právě tento článek. Ready, steady, go!

ŠKOLA ZÁKLAD... ČEHO VLASTNĚ?

O téhle otázce by se dalo dlouze polemizovat. Dobrý základ pro frustraci? Depresi? Když ale vypustím všechno to učení, zkoušení, zkrátka původní podstatu této instituce, neuplyne měsíc, aby se tam neseběhlo něco, na co budu ráda vzpomínat. A když už ne zrovna ráda, určitě alespoň vzpomínat.

Salzburg bývá často přirovnáván k Praze. Nemyslím si, že by to bylo kvůli nějaké velkoleposti v monumentálním slova smyslu, ale kouzlo a atmosféra tohoto města je bezesporu stejně jedinečné jako ta pražská. Já sama jsem zatím Salzburgem pokaždé jen projížděla, a tak když přišlo na nápad prozkoumat letos právě zdejší vánoční trhy, neváhala jsem ani vteřinu a ochotně souhlasila. Zpětně toho rozhodně nelituji. Jen o málokterém městě, které jsem zatím navštívila, mohu říct, že bych v něm chtěla bydlet. Co se Salzburgu týče, dokážu si to poměrně bez problémů představit.

Asi nejvýhodnější parkování pro turisty je na letišti. Letiště jako takové na mě dýchalo pohodovým a přehledným dojmem - možná proto, že je malé, možná proto, že si to v Rakousku umějí zařídit. Po zaplacení parkování dostanete navíc i denní jízdenku na městskou hromadnou dopravu pro pět osob. Například linky 2 a 10 vás pak bez obtíží dovezou až do centra. My vystupovali na zastávce Mirabellplatz. Odtud jsme vyrazili na venkovní prohlídku zámečku Mirabell a Mirabellské zahrady. V listopadu už sice není v plném květu, ale i tak se jedná o hezkou podívanou.

Originální název: The Emperor's Blades

Díl: 1. (v sérii Kronika Netesaného trůnu)

Autor: Brian Staveley

Nakladatelství: Fantom Print

Rok: 2016, vydání originálu 2014

Žánr: Fantasy

Počet stran: 448

Prostředí: Annur,  Ashk'lan, Qirin

Úryvek: k přečtení zde

Anotace: Kruh se uzavírá. Sázky jsou vysoko. A staré pravdy znovu ožijí… Císař byl zavražděn a ponechal císařství Annurian ve zmatku. Jeho potomci teď musí pohřbít žal a připravit se k odhalení spiknutí. Císařova syna Valyna, který prochází výcvikem pro nejvražednější bojovou sílu říše, zastihne zpráva daleko za mořem. Očekává potíže, ale po několika „nehodách“ a po varování umírajícího vojáka si uvědomí, že je v nebezpečí i jeho život. Než však může podniknout jakoukoliv akci, musí přežít žoldnéřskou brutální závěrečnou iniciaci. Mezitím císařova dcera, ministryně Adare, pronásleduje otcova vraha přímo v sídelním městě. Dvorská politika jí může být osudnou, touží však po spravedlnosti. A Kaden, dědic říše, studuje ve vzdáleném klášteře. Tam nelítostným způsobem vyučují učedníci Prázdného boha a Kaden to musí zvládnout, aby získal jejich pradávnou moc. Když dorazí císařská delegace, umí už dost, aby dokázal vycítit zlé úmysly. Bude mu to však stačit k přežití, až se dají do pohybu dlouho skryté síly?

Kdo z vás mě zná, možná ví o tom, že razím teorii: čti tagy, piš tagy, nepublikuj tagy. Těžko říct, co přesně mě k tomu vede. Nicméně změna je život, a když jsem přednedávnem narazila na tenhle kousek, řekla jsem si, že v tomto případě se nejedná o klasické tagy typu mám ráda a to a to, přiřaď k barvě a tak dále. Přijde mi, že se právě touhle formou čtenářům naskytuje skvělá příležitost, jak někoho lépe poznat, povrtat se v začátcích blogování a zjistit odpovědi na praktické otázky. Když už jsem narazila na ty otázky, pokud by vás napadlo něco zajímavého, určitě neváhejte se mě pod článek zeptat - odpovím na vše (jak uznám za vhodné, co se konkrétnosti týče).

Originální název: OpRAWme se

Autor: Stanislav Skřička

Nakladatelství: Stanislav Skřička

Rok: 2017

Žánr: Naučná literatura, Zdraví

Počet stran: 379

Úryvek: k přečtení zde

Anotace: Kniha je napsána podle scénáře dokumentu točeného s předními odborníky z ozdravných institutů a univerzit na americkém kontinentu.

Je v ní srozumitelně vysvětleno, jak funguje výživa a co v těle dokážou vlastní ozdravné procesy. Biochemické vzorce jsou tu přetlumočeny do lidového podání. Sporné věci a mýty ve stravě se řeší návštěvou pravěku, kde se vždy nachází ta správná odpověď.

V knize se odhalí se spousta mýtů „zdravé stravy“, například: Proč jsou nezdravé himalájské soli, klíčky, vláknina, svačinky jablko s mrkví či mladá vojtěška alfa-alfa. Proč se zběsilým běháním většinou nehubne, proč moc nefungují ořechové tyčinky pro sportovce…

Těžko popřu, že od začátku října jsem v jednom kole, poněvadž celý měsíc se ustavičně něco děje - což je ovšem bezesporu ta lepší varianta. Napadlo mě, že kdyby byl čas kočí vezoucí se na kozlíku čtyřspřeží a práskající bičem, všichni koně už mu museli dávno padnout únavou. Moji koně ale zatím zpěnění nejsou a já nemám v plánu se zastavit. Co jsem za sebou nechala tenhle měsíc? Čím vším mě říjen překvapil, kde jsem byla, co jsem viděla a co se mi (ne)povedlo?

BERLÍN

Říjen 2017 si budu pamatovat v různorodém duchu i ruchu, ale jedním z hlavních motivů bude zaručeně zájezd do Berlína, kterého jsem se spolu se svou třídou zúčastnila začátkem měsíce. Co si budeme vyprávět, na hlavní město našeho největšího souseda jsem byla zvědavá, ačkoliv, pokud k sobě budeme upřímní, se nejedná o žádnou extra atraktivní destinaci. Jsem ráda, že jsem Berlín viděla a našlo by se hodně věcí, které mě na něm uchvátily, ať už se jedná o Fernsehturm, Braniborskou bránu, Rotes Rathaus, East Side Gallery nebo rekonstrukci Ištařiny brány. Rozhodně je to místo, které by každý správný Evropan - a tuplem pak Čech - měl alespoň jednou za život navštívit. Ale myslím, že prozatím mi to jednou docela stačilo.

Červená Karkulka, Sněhurka, Jeníček a Mařenka, Popelka nebo Růženka? Je libo literární klasiky jako Hamlet, Romeo a Julie či snad Pýcha a předsudek? Každý z nás tyhle příběhy zná. Vyprávějí se už celé generace a jak dlouho jen lidstvo bude lidstvem, také mezi námi ještě celá léta putovat budou. Máme to připsané v DNA, tu touhu vyprávět a vymýšlet si příběhy - stejně jako je upravovat k obrazu svému a stále se snažit přijít na něco nového.

Pokud i vy rádi experimentujete a nebojíte se zkombinovat klasiku s něčím novým a neotřelým, je tu tenhle článek přímo pro vás. A jestli máte jen chuť se nechat inspirovat a nemáte program pro chmurné podzimní večery, určitě vám přijde také vhod.

Jistě vím ale to, že za tu spoustu uplynulých let jsem se naučila mnohem víc důležitých věcí než sedmnáct. Rozhodla jsem se tedy sepsat menší výběr a ukázat vám, co všechno mi za tu dobu otevřelo oči.

Tenhle ročník má být dle slov naší třídní oddechový. Nezdá se mi. Ve výsledku jsme první týden v září řešili podobné věci, jako když se uzavírá klasifikace. Všichni všechno chtějí a to pokud možno hned, tady a teď, dokonale. Nevím, mívám z toho pocit, že si učitelé myslí, že se lidská společnosti dělí do dvou základních kategorií, tudíž nadlidi a podlidi. A my, coby studenti, pochopitelně spadáme až do té druhé, čímž se v nás snaží vyvolat dojem, že se z nich máme posadit na zadek. To já se klidně posadím - ale ne kvůli nim. Škola je potvora a před takovými já se neskloním.

Díl: 1. (v sérii Šest vran)

Autor: Leigh Bardugo

Nakladatelství: Fragment

Rok: 2017, vydání originálu 2015

Žánr: Fantasy

Počet stran: 384

Prostředí: Kerch, Fjerda

Úryvek: k přečtení zde

Anotace: Ketterdam – rušné přístavní město, kde se dá za peníze koupit naprosto cokoliv. Nikdo to neví lépe než Kaz Brekker, fenomenální podvodník a zloděj. Neštítí se žádné špinavé práce a dokáže vybruslit z každé situace. Jednoho dne dostane nabídku, na kterou by kývl jen šílenec. Pohádková odměna však několikanásobně převyšuje všechna nebezpečí, která ze sebevražedné zakázky plynou. Sám to ale nezvládne. Bude potřebovat další pomocníky…

Ostrostřelec, který nikdy nemine cíl a jehož jedinou achillovou patou je slabost pro hazardní hry. Neprávem odsouzený fjerdský lovec prahnoucího po pomstě. Špiónka pohybující se jako stín a nenápadná jako samotné ticho. Uprchlík z prominentní rodiny se zálibou v třaskavinách. Zatoulaná griša, jež používá svoji uhrančivou krásu jako smrtící zbraň. A potom samozřejmě sám král Barrelu, prohnaný podvodník a zloděj, který ví o všem a na každého něco má. Mnozí z nich si prošli peklem - ale to ještě netuší, že to nejhorší je teprve čeká. Kdo z nich vyvázne živý? Který z přízraků minulosti se jim stane osudným? A jak gigantický může mít jedna loupež dopad na zbytek světa?

To a mnohem více vám prozradí Šest vran, geniální dílo z mistrovsky vymyšleného fantasy světa, jemuž před lety vdechla život uznávaná americká spisovatelka s izraelskými kořeny - Leigh Bardugo. Jedna loupež, šest kriminálníků a tisíc způsobů, jak se to všechno může zhatit. Tak na co si vsadíte?

Nemyslím si, že byste se divili, proč nejsem aktivní. V září je to vždycky stejné - na člověka se valí milion věcí a povinností spolu s podzimními depresemi a neodbytnou tyrankou jménem škola. V těchto těžkých časech a velkých krizích je potřeba upínat se myšlenkami na pěkné zážitky, které člověku vlejí do žil trochu toho optimismu a větší chutě do života.

Jedním z takových směrů, jímž se můžete ubírat, jsou kupříkladu koncertové vzpomínky. A tak, když jsem nad tím jednou odpoledne přemýšlela, vzpomněla jsem si na svůj úplně první koncert a přehršel trapasů a chyb - vtipných i poněkud tragických - kterých jsem se onoho dne dopustila. Tehdy mě ani přinejmenším nenapadlo, že by se mi nějaká z těchto maličkostí mohla stát osudnou. Nikdo mi neporadil, co nedělat, co si vzít a co naopak raději rychle zahodit. Jak se říká, co si neuděláš sám, to nemáš, a tak jsem tu dnes s článkem, kterým se to pokusím alespoň symbolicky vynahradit tím, že varuji, případně pobavím, další duše a předvedu vám 5 největších chyb, kterých se můžete dopustit, když vyrazíte poprvé na koncert.

Steven Erikson onehdy napsal: "Pokud není v životě žádný drama, nemá smysl ho vůbec žít." Můj život je jedna velká hořkosladká komedie s ozvěnami dramatu na pozadí a nikdy neutuchající salvou trapasů a přešlapů, a přestože je mi z toho kolikrát smíchy do breku, jsem za to neuvěřitelně vděčná. Nevím, jak se můj příběh bude vyvíjet dál, jaké dialogy v něm budou proneseny, ale ať už se žánr vystřídá a přemění jakkoliv, vždycky se budu snažit, abych mu mohla připsat šťastný konec.

Koneckonců podobně, jako jsem to mohla udělat v srpnu. Jako obvykle se toho nestalo zrovna málo. Zasypaly mě střípky komedie, podobně jako jisté drobné tragédie a nešvary, na jejichž okrajích jsem balancovala jako akrobatka. Ale aspoň protentokrát už jsem na druhé straně provazu.

Bylo nebylo, za devatero městy a devatero dálnicemi, se nacházela jedna velká zoo. Ještě dávno předtím, než se lidé začali hromadně vyvalovat u studené vody a mazat si opalovacími krémy své zarudlé údy, týdny před začátkem dvou neřízených měsíců prázdnin, se jedno děvče rozhodlo, že si sbalí batoh na safari, badatelskou čapku a fotoaparát a vyrazí přímo do divočiny.

Jak už jste možná pochopili, ta divočina je ve skutečnosti zoo ve Dvoře Králové a zvídavým děvčetem nemůže být nikdo jiný než já. Údajně jsem už tuhle naši malou zvířecí rezervaci kdysi dávno navštívila. Byla jsem ale tak malá, že jsem si z toho výletu nepamatovala skoro nic, takže pro mě Dvůr Králové byl jedna velká neznámá a milé překvapení. Ptáte se, koho všeho jsem tam potkala? Co všechno jsem viděla a zažila? Ať už ano nebo ne, snad vás tahle menší fotodokumentace přesvědčí alespoň o tom, že zoo rozhodně stojí za návštěvu a že pohledů na exotická zvířata nebude nikdy dost.

Nevím, jak vy, ale když se řekne léto, představím si pod tím pojmem kromě horkého slunce, průzračné vody, koktejlů s ledem, zmrzliny s melounem a výletů také čas strávený s rodinou, s přáteli, zkrátka s lidmi, které mám ráda. A protože ne vždy se počasí vydaří na jedničku, protože ne každý den má člověk náladu se pařit a opalovat na sluníčku a konečně - je tu nepřeberné množství teplých večerů, které přímo vybízejí k tomu, aby je někdo strávil na terase se sklenkou v ruce a posléze zachumlaný v dece u televize s dobrým filmem nebo seriálem.

Jenže jak v tom dnešním kinematografickém oceánu narazit na nějaký kousek, který vás bude bavit a u něhož s radostí strávíte celé léto? Co když už nemáte náladu na všechny ty omílané klasiky, jako je Hra o trůny, Teorie velkého třesku, Simpsonovi nebo The Walking Dead? Právě s tím vám možná pomůže tento článek, v němž jsem tentokrát dala dohromady pět seriálů, které svět poněkud neomaleně přehlíží, přestože jsou právě pro tuto příležitost jako dělané.

Život je o zkouškách, i když ne tak, jak si možná myslíte. Celé je to o změně, o tom přestat si v duchu říkat "Já to zkusím.", ale zvednout zadek a opravdu něco udělat. Jedno dlouhodobě utajované veřejné tajemství tvrdí, že nejtěžší ze všeho je ten zadek od měkké kožené sedačky vůbec odlepit a konečně vstát. Jestli o tom někdo něco ví, jsem to právě já - homo sapiens stereotypus neboli člověk vrcholně líný a stereotypní. Připouštím, že moje maličkost má hodně chyb a ať ty mouchy mlátím plácačkou sebevíc, vždycky nějakou škvírkou v síti proletí další. Právě strach z neznámých a nových věcí ale považuji za jednu z nejmrštnějších.

Kdy jindy s tím něco konečně udělat než v létě? Proto vám už tradičně vylíčím všechno, co se mi za poslední měsíc podařilo překonat, co nového jsem vyzkoušela a jaké trapasy mi spadly na hlavu. Bude to vyprávění o nepodstatných maličkostech, na které ale v žádném případě nechci zapomenout. Vyprávění o všem krásné, co mě potkalo, ale možná i důkaz toho, že život se s nikým nemazlí. Bude to vyprávění o životě, smrti a létě.

Od mého vysněného výletu po jižní Británii uplynuly už bezmála dva měsíce a já jsem se konečně odhodlala k napsání slibovaného reportu. Tuhle zemi, její města a památky jsem si jednoduše zamilovala, a přestože existuje spousta důvodů, proč bych zde nechtěla žít (především sychravé počasí a vítr), po téhle návštěvě přibylo o poznání více podkladů, kvůli nimž bych okamžitě jela znovu. Stonehenge, Winchester, Bath, Londýn, křídové útesy a telefonní budky - to všechno jsem viděla a seznámím vás s tím, co se mi tam přihodilo, koho jsem potkala, kolik co stojí a hlavně - proč to všechno stojí za to!

Naše výprava odstartovala v neděli 4. června, kdy jsme se před šestou ranní shromáždili na parkovišti a spolu s dalšími dvěma školami naskákali do autobusu. Před námi ležely stovky kilometrů, čtyři cizí země a čtrnáct hodin jízdy. Cesta nás zavedla přes Německo, v jehož vrchní části jsem nikdy nebyla, až do Holandska, které v mých vzpomínkách od té doby zůstane jako země větrných elektráren. Belgickou čokoládu jsem sice neochutnala, ale z toho mála, co jsem z Belgie viděla, usuzuji, že je to kouzelná země, podobně jako Francie, která na nás čekala pozdě odpoledne. 

Přes ukrutnou vzdálenost jsme polykali jeden kilometr za druhým, řidiči až na jistý záchodový kolaps jeli obstojně (navíc jsem odhalila, že jeden z nich pravděpodobně utekl z Matrixu - obličej, brýle, prostě všechno!) a večer v pořádku dorazili do F1 v Calais. Ubytování ve Formuli jsem se upřímně řečeno dost obávala, nakonec ale nedopadlo zas tak špatně - pokud člověk netrpí klaustrofobií a nechodí za večer desetkrát na záchod. Ono to totiž bohatě stačilo jednou.

Jak jste si možná všimli, na tomto blogu jsem doposud nevydala žádný tag. To na mě může vrhat jakési světlo a nejisté tušení o mém přístupu k tagům, avšak moc lidí už úplně neví o mé zapeklité situaci - já je totiž strašně ráda čtu a strašně ráda píšu, ale nikdy je nezveřejním, protože s nimi jednoduše nejsem spokojená. Teď tady máme léto a mě najednou napadlo, že je to úplně ideální čas na změnu.
Shodou okolností jsem narazila na všude řádící tag Mary, Kiss, Cliff a řekla jsem si, že to je konečně něco, co mě bude bavit a co by mohlo být zajímavé i pro vás. Přestože nepatřím mezi ambassadory Humbooku, rozhodla jsem se, že se přece jenom účastním, ale aby to nebylo tak jednoduché a vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být nijak vázaná pravidly a předepsanými možnostmi, rozhodla jsem se seznam knih z YA rozšířit - jednoduše na všechno (tak, jak to bylo původně). Dala jsem si tedy tu práci, vypsala si své vlastní oblíbená knihy a hrdiny a pustila se do losování. A bůhví, že jsem musela rozřešit pěkně zapeklité situace a místy došla k přinejmenším šokujícím rozhodnutím!

Možná se ještě pamatujete na vrtkavý okamžik před několika týdny, teď už vlastně spíš měsíci, kdy jsem se zmiňovala o své prozatímní letošní účasti na literárních soutěžích a úspěších, které jsem na nich sklidila. Obecně musím říci, že je pro mě letošek v tomto ohledu poměrně bohatý. Zatím jsem rozeslala povídky asi do pěti soutěží, z čehož vyhlášení dvou z nich proběhlo už na jaře a v obou případech jsem se umístila mezi vítězi. Na vyhodnocení zbylých třech si ještě nějaký ten pátek počkám, ale i ony byly výjimečné a to zejména tím, že jsem se díky nim se psaním přehoupla do úplně jiného formátu, především co se rozsahu týče. Začala jsem také více experimentovat s osobami a dějovými liniemi, což se dle mého docela vydařilo.

Když se tedy vrátím k prvním dvěma povídkám - nyní, po vyhlášení, jsem konečně oprávněna je beztrestně zveřejnit, a jelikož mě vždycky mrzí, pokud mi práce leží dlouho zavřené ve skříni a na blogu navíc už dlouhou dobu žádná nebyla, rozhodla jsem se to napravit. Nakonec jsem vybrala povídku na téma zázraků pod názvem Miraclis. Psala jsem ji asi před půl rokem a troufnu si říct, že je to na ní znát. Hlavním problémem byl také už tradičně krátký rozsah - protože, řekněme si to upřímně, kterého vykuka napadlo zadávat jako rozsah 3 A4 strany? Přesto se už několikátým rokem účastním a beru to převážně jako výzvu, poněvadž mi obvykle trvá minimálně pět stran napsat jen úvod a na stať samotnou bych jich potřebovala alespoň patnáct nebo dvacet. Výsledkem je urychlená a většinou poměrně jednoduchá jednohubka. Proto jsem tentokrát vsadila na trochu jinou kartu - příběh je sice rychlý a krátký, zato jsem se toho do něj snažila zamotat co nejvíc a z vlastních zkušeností vím, že ne každý ho úplně pochopil (což je koneckonců možná důvod, proč mě porotci dosadili na druhé místo).

Tak tedy - kostky jsou vrženy a hurá do čtení!

O tom, že se jednou podívám do Anglie, jsem snila tak dlouhou dobu, že už si vlastně ani nepamatuji, jak přesně dlouhá byla. Abych to ale vůbec neměla lehké, nemálo osob v mém bezprostředním okolí mě od tohoto nápadu neustále odrazovalo s tvrzením, že budu zklamaná. Ovšem světe div se, co se nestalo - I'm in love with this country!

Sbalila jsem si tedy teplé ponožky, čokoládu a foťák a vyrazila jsem na týdenní túru po jižní Británii. Po svých toulkách jsem zavítala na ta nejvyhlášenější místa, stejně jako jsem zahlédla zákoutí, o kterých jsem doposud pořádně nevěděla. Program stejně jako doprovod byl úžasný a vyšlo nám i skvělé počasí - koneckonců kdybych alespoň jednou pořádně nezmokla, je to, jako kdybych tam vůbec nebyla. Navíc přestože anglické nebe je věčně zatažené a zamračené, právě díky mrakům a jejich různorodosti, co se odstínů a tvarů týče, působí neuvěřitelně fotogenicky. Tahle země je jednoduše splněným snem každého fotografa!

A čím přesně mě tak očarovala? Stále ještě jsem vás nepřesvědčila? Následujícím padesáti důvodům se to zcela jistě podaří!

DEN PRVÝ

Pojďme rovnou k věci. Dva měsíce jsou za námi, přeletěly nám nad hlavami jako šípy, jako létavice, ale kde nic, tu nic. A proč že jsem vlastně nestíhala? Inu, důvodů je hned několik. Uzavírání známek a dohánění prospěchu, naprosté vyšťavení studentské i tvůrčí dušičky, nedostatek prostoru a v neposlední řadě poměrně častá nepřítomnost způsobená akcemi, které s sebou květen s červnem houfně nesly.

Na psaní blogu jednoduše nezbýval čas - opět. Nemyslete si ale, že jsem snad se psaním praštila úplně, to ani náhodou. Co se neobjevilo na blogu se schovává po zásuvkách a že toho není zrovna málo. Tolik stran a povídek, co jsem napsala za několik posledních měsíců, se mi nepovedlo dát dohromady snad za celý můj život. Myslím, že za tím stojí jakýsi zlom, že letošek v tomhle ohledu otevřel zadní vrátka a já už tak nemusím psát jenom na dvorku, ale můžu vyběhnout ven.
Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co budu jednou dělat, kam na vysokou a jak to půjde dál. A zjistila jsem, že to nevím. Psychologie? Jazyky? Baví mě to a baví mě toho hodně, ale... vždycky je tam nějaké ale. Neudělám přijímačky? Nevydržím u toho? Neuživí mě to? Právě díky letošku jsem si ale jednou věcí jistá - jestli jsem se v něčem našla, je to psaní. A ať mě osud na svých vlnách zanese kamkoliv, tenhle společník přetrvá. Nikdy se ho nechci vzdát.
No, to bychom měli, zase jsem se nechala unést. Takže jak bylo v květnu a červnu?

Co dodat na mou obhajobu? Mějte se mnou trpělivost a vězte, že pokud sama neřeknu, že je tomu jinak, vždycky se sem nakonec vrátím. To je jedna z mála věcí, kterou si v tomhle nejistém světě můžu být jistá.

Linkin Park beze sporu patří mezi skupiny, které v dnešní době není třeba představovat. Tito kalifornští borci loni oslavili krásné dvacáté výročí existence a včera, tedy 19. května, vyšlo již tři roky očekávané nové album pod názvem One More Light a to jako sedmé v řadě. Fanoušci ve všech koutech planety svědomitě odškrtávali zbývající dny v kalendáři a vyhlíželi předem zveřejněné písně jako supi. Nyní se tedy nabízí otázka: Dostalo se jim to, na co se tak těšili, či nikoliv?

zdroj: http://onemorelight.linkinpark.com/

Než se pustíte do čtení recenze a dost možná mě u jejího konce začnete nenávidět, musíte si uvědomit několik věcí. Samotné se mi to všechno píše jenom těžko a myslím, že jsem se s tím pořád úplně nesmířila. Kdybych měla počítat, jak dlouho už Linkin Park poslouchám, nejspíš bych se nedopočítala. Tahle skupina pro mě znamená ohromně moc, jako děcko mě vyzvedla z odpadních vod a splašků rádií a ukázala mi nový svět, svět tvrdé hudby, které jsem se do té doby jen posmívala a děsila. Prožila jsem spolu s nimi nejšťastnější chvilky života, posbírala ze země pár zlomených srdcí a svého času mě nejednou vytáhli z bryndy. Naučili mě smýšlet pozitivně a toho roku, kdy jsem si hromadně začala po všech zdech lepit jejich plakáty, shánět trička a trsátka, se ve mě něco zlomilo, změnilo. Žila jsem pro ně, spala i dýchala, a když se mi po letech podařilo dostat na jejich koncert, myslela jsem, že samým blahem zemřu. Slova nedokážou vystihnout, co pro mě znamenají.

Coby skalní fanoušek srdcem i duší jsem tedy zvyklá na jakousi kvalitu, standard a úroveň, na které se jejich hudba pohybuje. Je libo rock? Metal? Rapcore? Punk? Opravdu bych dokázala překousnout skutečnost, že většina z těchto položek a odrůd se zredukovala na ubohý pop a electro. Věřte mi. Dobrá hudba je dobrá hudba nehledě na to, o jaký se jedná žánr. Jenomže tohle je... upřímně řečeno ubohé a já se cítím zrazena.

Jak jistě víte, rovnátka už dávno nepatří mezi kuriozity, naopak v dnešní době na ně narazíte takřka za každým rohem. Lidé je nevnímají pouze jako zdravotní pomůcku, ale častokrát se dají pojmout také jako módní doplněk. Jak už to tak bývá, čím rozšířenější něco je, tím více humbuku se kolem toho nadělá. Ovšem paradoxně právě v tomto případě se informace mezi lidmi šíří jen pomálu, navíc ne vždy se dá spolehlivě určit, co z toho jsou pravdy a co jenom fámy. Když se tedy jednoho dne probudíte a zjistíte, že máte pusu plnou drátů, možná se nebudete stačit divit.

V záležitostech týkajících se věcí podobného rázu, jako jsou rovnátka, se na teoretické informace nehraje. Je sice hezké, že vám zubař navykládá a naslibuje modré z nebe, ale osobní zkušenosti mluví jasně: nebuďte sluníčkáři. Když doktor říká den bolestí, myslí týden. Když tvrdí, že krom samotného aparátu budete průběžně platit už jen drobné poplatky, není to pravda. A naopak - pokud se vám snaží vecpat do hlavy, že nesmíte nic normálního jíst, je to lež jako věž.
Čemu tedy věřit? Co z toho, co se povídá, je pravda a co jen výmysl? A je to, že vám rovnátka srovnají zuby do latě, jejich jediná výhoda?

Otrokářka nebo otrokyně? Mistr popravčí či odsouzenec? Slouží po všech těch letech blog mně nebo spíš já jemu? Záleží na tom vlastně vůbec? A je to dobře či nikoliv?
Je to zvláštní a sama ze sebe jsem občas poněkud zmatená. Bývaly jsme dvě, jako úplněk a nov, odvrácené strany, které se neměly nikdy setkat. Popravdě, nejednou jsem uvažovala, že ji, podobně jako blog samotný, nechám jít. Jenže z nějakého důvodu, jehož smysl pramení až kdesi hluboko uvnitř mě nebo snad až pode mnou, na místě, na které nikdy nebudu schopna dosáhnout, jsem to nikdy neudělala. A i když jsem se k nim otočila zády, po několika zdráhavých krocích jsem se vrátila a vrhla se jim kolem krku.

Často jsem ji ztrácela a zase nalézala, ale postupně, pomalu pomaloučku, jsme si začaly být blízké a za poslední rok jsem pocítila ten neskutečný skok, sráz, který jsme spolu překonaly. Ztotožňovaly jsme se tak dlouho, až se z nás stala jedna osoba, společně fungující a dýchající bytost. Já jsem ona a ona je já a obě dvě jsme konečně spokojené, víme, co chceme, víme, co hledat, a přesto se občas vzájemně mateme. To všechno mě nutí dospět k závěru, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli jsem otrokářka nebo zajatkyně, neboť často bývám obojím a častěji ani jedním.  Existuje snad jen jedno my, z něhož se každým dnem utváří jedno jediné já? Nebo je to ještě jinak?

Tedy - a jak jsme my dvě v jednom já strávily uplynulý měsíc? Duben byl napěchovaný k prasknutí asi jako popelnice po divokém večírku a povím vám, že mě nenapadá, kdy jsme si byly bližší, než právě tyto čtyři týdny.

Tentokrát jsem se rozhodla, že budu odvážná a zkusím něco, čemu jsem se doposud vyhýbala. Sama vlastně pořádně nevím proč. Neměla jsem trpělivost? Byla jsem líná studovat návody a pokoušet se vyznat se ve všech těch osnovách, popiscích a číselných údajích? Nebo jsem jednoduše měla strach z neúspěchu? Nejspíš to bylo ode všeho něco a bylo to oprávněné. Netroufnu si ani odhadovat, kolik času jsem strávila nad studiem a následnou snahou udělat první krůčky stylem "pokus - omyl". Ale světě div se, to všechno za to nakonec stálo.

Byť jsem si vědoma skutečnosti, že články s touto tématikou širší publikum nejspíš příliš nezaujmou, má fanouškovská dušička mě čas od času jednoduše donutí k emočnímu projevu i v této oblasti. Koneckonců anime, manga a asijská kultura obecně se v současnosti mezi mladistvými poměrně rozmáhá a těší se jejich oblibě, řekněme si to upřímně, kolikrát až choromyslné. Dokonce i v naší republice existuje nemálo fandomů, klubů a každoročně se pořádá nespočet akcí. Pomalu ale jistě se z toho stává jakýsi kult. A proč taky ne? Generace, která se ještě živě pamatuje na válku, jež právě na Japonsko vrhá poněkud otřesný stín, se o tyto záležitosti příliš nezajímá a lidé, kteří ano, zase nemají potuchy o druhé světové. Možná právě proto jim v tom mimo jiné nic nebrání. Vlastně docela podobně jako mně. A tak takto činíme - jednoduše proto, že můžeme.

zdroje: 1, 2, 3, 4, 5

Pokud k sobě budeme upřímní, nejspíš mi dáte za pravdu, že na anime se člověk musí dívat hodně s nadhledem a hlavně mít pořádnou kuráž na hledání. Troufám si totiž tvrdit, že nějakých osmdesát procent vyloženě stojí za zlámanou grešli, nicméně když má člověk štěstí, dá se narazit na vyložené skvosty skvostů. A to nejen dějově, ale samozřejmě i právě u openingů.

Je to už nějaký čas, co jsem se s vámi podělila o povídku ze své tvorby a ještě delší doba uběhla od chvíle, kdy jsem sepsala právě tento kousek. Dokončila jsem ho ještě v létě a účastnila se s ním poprvé jisté internetové soutěže. Byl to takový menší experiment, který dle mého mínění nakonec nedopadl zas tak špatně. Umístila jsem se zhruba v polovině pořadí, což mi vzhledem ke konkurenci a mému nízkému věku v této soutěži připadá víceméně uspokojující. Hodně mi pomohly i komentáře a připomínky porotců, tedy někoho, kdo se, jak se říká, neostýchá říct věci na plnou hubu. Některé podstatné drobnosti jsem do té doby přehlížela, jiné mi nedošly, a právě proto jsem za to ráda. Dnes bych spoustu úseků napsala jinak, možná bych i změnila formu vyprávění. Snad mi to tedy pomohlo. Teď už ale k povídce. Jako taková je poměrně dlouhá a bylo mi hned jasné, že pokud ji sem hodím celou, většina z vás se lekne a rovnou ji zavře, proto jsem se v souvislosti s tímto problémem rozhodla oprášit svůj starý profil na wattpadu a už ani nevím na kolikátý pokus ho opět rozjet. Budu předem ráda za jakoukoliv připomínku a ohodnocení.

Sarazel si na své rané dětství nikdy nepamatovala, jedinou památku na její minulost představuje řada jizev na zápěstí. Nevzpomíná si na matku, na rodný dům, město. Domov nemá nikde a zároveň kdekoliv, kam přijede. Odmalička cestuje spolu se svým otcem z jednoho konce světa na druhý a jediným společníkem jí jsou příběhy o fantastických bytostech a světech kdesi za zrcadlem. Zastávka v Benátkách má být jako každý jiná. Dokud se nešťastnou souhrou nehod a náhod neocitne na místě, jež ji donutí začít pochybovat o všem, co doposud ví - o sobě, o svém otci i o světě jako takovém. A začne se sama sebe ptát, jestli na všech těch báchorkách o světech za zrcadlem, vílách uvězněných v žárovkách a lidech ve zdech není přece jenom něco pravdy...

Originální název: The Assassin's Blade

Díl: 0.1-0.5 (v sérii Skleněný trůn)

Autor: Sarah J. Maas

Nakladatelství: CooBoo

Rok: 2017, vydání originálu 2014

Žánr: Scifi-ci a fantasy

Počet stran: 408

Prostředí: Erilea

Úryvek: k přečtení zde

Anotace: Celaena Sardothien je nejobávanější zabiják v celém království. I když pracuje společně s ostatními zabijáky sídlícími v Tvrzi vrahů, důvěřuje jen sama sobě a svému příteli Samovi. Když ji její intrikující mistr, Arobynn Hamel, pošle na různé mise, které ji zavedou na vzdálené ostrovy i na nepřátelskou poušť, začne jednat nezávisle na jeho rozkazech – ale tím zároveň zpochybňuje i svoji vlastní věrnost. A během svých výprav zjišťuje, že k Samovi cítí mnohem víc než jen obyčejné přátelství. Ovšem tím, že jedná, jak jí napovídá srdce, a vzpírá se příkazům, se ocitá ona sama i Sam ve smrtelném nebezpečí. Arobynn je nelítostný a zradu nikdy neodpouští. A zná za ni jen jediný trest – smrt.

(goodreads.com)

Dlouho očekávaná sbírka příběhů z krvavé a zároveň nadmíru dojemné minulosti hlavní hrdinky Skleněného trůnu je konečně tady, aby nedočkavým čtenářům zodpověděla odpovědi na bezpočet otázek, jež si kladou už od prvního dílu. Jaký byl život slavné Celaeny Sardothien předtím, než se dostala do Endovieru? Jak se seznámila se Samem? A co všechno se muselo stát, aby byl nejobávanější Adarlanský zabiják deportován na smrt do solných dolů?

Mimořádně talentovaná houslistka, tanečnice, zpěvačka, skladatelka a dokonce i kouzelnice – to všechno je Lindsey Stirling, třicetiletá rodačka ze Santa Any, díky níž tento týden ožila bezmála celá Praha a Forum Karlín hned dvakrát div nepraskalo ve švech. Do našeho hlavního města zavítala Lindsey již podruhé a o úspěchu jejích představení svědčí i skutečnost, že kvůli velkému zájmu všechny lístky zmizely doslova jako mávnutím kouzelného proutku, a tak houslistce nezbylo nic jiného, než krom plánovaného koncertu 1. března přidat ještě jeden. A každému, kdo byl přítomen, musí teď už být jasné, proč – její vystoupení je totiž naprosto grandiózní show plná krom úžasné hudby také nádherných tanečních choreografií, efektů a dokonce i kouzel.

Den sem, den tam. Když ne dnes, tak zcela jistě zítra nebo možná za týden... a přesně takhle to je. 

Co si budeme lhát, už měsíc tiché prostory zejí prázdnotou. Jenže ať chci nebo ne, bez psaní si neumím představit svůj život, je to něco, za čím potají utíkám, společník, který pochopí i věci, jimž já sama nerozumím a místy protivná tetička, která mi svými kázáními dává na odiv mé vlastní chyby. Jsem s ní sama sebou. A právě proto nemůžu - nemůžu se do toho nutit. Poněvadž v současné době by se pro mě blog dříve nebo později stal prostě a jednoduše povinností a jaký přístup mají lidé k povinnostem? Nenávidí je. Proto jsem raději nechala blog celých pětadvacet dní ležet ladem - protože mi za to stojí a já o něj nechci přijít.

Ani zdaleka se ovšem nedá říct, že by snad můj reálný život byl stejně prázdný a vymetený jako stránky tohoto neidentifikovatelného vesmírného objektu. Vlastně právě naopak. Vyrazila jsem za kulturou i za sportem, brázdila školské i nákupní oceány. Ale stalo se toho mnohem víc.

Martin Macík Jr. na letošní besedě v Sedlčanech

Jistě jste si už všimli, že lednový měsíční souhrn přináším s jistým zpožděním, stejně jako vám nejspíše neuniklo ani to, že jsem poslední dobou zanevřela i nad blogem jako takovým. Jistě, mohla bych se obhajovat všemožnými teoriemi o nedostatku času, zkouškovém období, nemocech... které by sice byly bezesporu pravdivé, ale jen nerada bych je použila. Zkrátka a jednoduše mám v životě jiné priority a snažím se řídit heslem, že pokud chce člověk psát, musí nejdřív mít o čem, a pokud skutečně mám mít o čem psát, nesmím jen sedět doma na zadku.
Leden byl pro mě chaotický a živý z mnoha důvodů a to nejen proto, že se dolaďovaly známky, ale především kvůli tomu, že jsem právě vymetla, co se dalo: jezdila jsem na lyže, na brusle, courala po divadlech, obchodech i doktorech. Včera jsem pak v neposlední řadě byla v Sedlčanech na besedě s Martinem Macíkem Jr., o níž momentálně sepisuji článek do novin.
Sečteno a podtrženo: člověk nemůže dělat úplně všechno. A někdy je to i lepší. Alespoň pro dnešek jsem ale zvolila tuhle variantu - variantu něčeho, co mě teď momentálně neskutečně baví dělat a to je právě psaní měsíčního souhrnu. Snad to není nadarmo.

Být, či nebýt? Proč je havran jako psací stůl? Údajně se jedná o otázky, jejichž odpovědi visí ve vzduchu už celé věky, a přesto je nikdo nedokáže s jistotou zodpovědět. Psaní skrývá mnoho tajů - často nepochopitelných, ale přesto neuvěřitelně fantastických a tyto dva dotazy jsou jen jedno zrnko písku uprostřed obrovské pouště. Stejně jako se lidé dohadují o odpovědích se ani nikdy nepřestanou dohadovat o schopnosti psát - jak, proč?

A nám nezbývá než se k nim přidat. V dnešní době neexistuje prakticky nic, co by už někdo kdysi nevymyslel. To ovšem nemusí být vždycky nutně špatně, protože pramenů, z nichž může ať už začínající či pokročilý, amatérský nebo profesionální pisálek čerpat, nikdy není dost. Proto jsem tu dnes s druhým vydáním souhrnů rad a tipů, které má pisatelská dušička doposud nashromáždila. Tentokrát budeme hovořit o několika základních i zásadních bodech, které by se měly promítnout do každé postavy.