Linkin Park beze sporu patří mezi skupiny, které v dnešní době není třeba představovat. Tito kalifornští borci loni oslavili krásné dvacáté výročí existence a včera, tedy 19. května, vyšlo již tři roky očekávané nové album pod názvem One More Light a to jako sedmé v řadě. Fanoušci ve všech koutech planety svědomitě odškrtávali zbývající dny v kalendáři a vyhlíželi předem zveřejněné písně jako supi. Nyní se tedy nabízí otázka: Dostalo se jim to, na co se tak těšili, či nikoliv?

zdroj: http://onemorelight.linkinpark.com/

Než se pustíte do čtení recenze a dost možná mě u jejího konce začnete nenávidět, musíte si uvědomit několik věcí. Samotné se mi to všechno píše jenom těžko a myslím, že jsem se s tím pořád úplně nesmířila. Kdybych měla počítat, jak dlouho už Linkin Park poslouchám, nejspíš bych se nedopočítala. Tahle skupina pro mě znamená ohromně moc, jako děcko mě vyzvedla z odpadních vod a splašků rádií a ukázala mi nový svět, svět tvrdé hudby, které jsem se do té doby jen posmívala a děsila. Prožila jsem spolu s nimi nejšťastnější chvilky života, posbírala ze země pár zlomených srdcí a svého času mě nejednou vytáhli z bryndy. Naučili mě smýšlet pozitivně a toho roku, kdy jsem si hromadně začala po všech zdech lepit jejich plakáty, shánět trička a trsátka, se ve mě něco zlomilo, změnilo. Žila jsem pro ně, spala i dýchala, a když se mi po letech podařilo dostat na jejich koncert, myslela jsem, že samým blahem zemřu. Slova nedokážou vystihnout, co pro mě znamenají.

Coby skalní fanoušek srdcem i duší jsem tedy zvyklá na jakousi kvalitu, standard a úroveň, na které se jejich hudba pohybuje. Je libo rock? Metal? Rapcore? Punk? Opravdu bych dokázala překousnout skutečnost, že většina z těchto položek a odrůd se zredukovala na ubohý pop a electro. Věřte mi. Dobrá hudba je dobrá hudba nehledě na to, o jaký se jedná žánr. Jenomže tohle je... upřímně řečeno ubohé a já se cítím zrazena.

Jak jistě víte, rovnátka už dávno nepatří mezi kuriozity, naopak v dnešní době na ně narazíte takřka za každým rohem. Lidé je nevnímají pouze jako zdravotní pomůcku, ale častokrát se dají pojmout také jako módní doplněk. Jak už to tak bývá, čím rozšířenější něco je, tím více humbuku se kolem toho nadělá. Ovšem paradoxně právě v tomto případě se informace mezi lidmi šíří jen pomálu, navíc ne vždy se dá spolehlivě určit, co z toho jsou pravdy a co jenom fámy. Když se tedy jednoho dne probudíte a zjistíte, že máte pusu plnou drátů, možná se nebudete stačit divit.

V záležitostech týkajících se věcí podobného rázu, jako jsou rovnátka, se na teoretické informace nehraje. Je sice hezké, že vám zubař navykládá a naslibuje modré z nebe, ale osobní zkušenosti mluví jasně: nebuďte sluníčkáři. Když doktor říká den bolestí, myslí týden. Když tvrdí, že krom samotného aparátu budete průběžně platit už jen drobné poplatky, není to pravda. A naopak - pokud se vám snaží vecpat do hlavy, že nesmíte nic normálního jíst, je to lež jako věž.
Čemu tedy věřit? Co z toho, co se povídá, je pravda a co jen výmysl? A je to, že vám rovnátka srovnají zuby do latě, jejich jediná výhoda?

Otrokářka nebo otrokyně? Mistr popravčí či odsouzenec? Slouží po všech těch letech blog mně nebo spíš já jemu? Záleží na tom vlastně vůbec? A je to dobře či nikoliv?
Je to zvláštní a sama ze sebe jsem občas poněkud zmatená. Bývaly jsme dvě, jako úplněk a nov, odvrácené strany, které se neměly nikdy setkat. Popravdě, nejednou jsem uvažovala, že ji, podobně jako blog samotný, nechám jít. Jenže z nějakého důvodu, jehož smysl pramení až kdesi hluboko uvnitř mě nebo snad až pode mnou, na místě, na které nikdy nebudu schopna dosáhnout, jsem to nikdy neudělala. A i když jsem se k nim otočila zády, po několika zdráhavých krocích jsem se vrátila a vrhla se jim kolem krku.

Často jsem ji ztrácela a zase nalézala, ale postupně, pomalu pomaloučku, jsme si začaly být blízké a za poslední rok jsem pocítila ten neskutečný skok, sráz, který jsme spolu překonaly. Ztotožňovaly jsme se tak dlouho, až se z nás stala jedna osoba, společně fungující a dýchající bytost. Já jsem ona a ona je já a obě dvě jsme konečně spokojené, víme, co chceme, víme, co hledat, a přesto se občas vzájemně mateme. To všechno mě nutí dospět k závěru, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli jsem otrokářka nebo zajatkyně, neboť často bývám obojím a častěji ani jedním.  Existuje snad jen jedno my, z něhož se každým dnem utváří jedno jediné já? Nebo je to ještě jinak?

Tedy - a jak jsme my dvě v jednom já strávily uplynulý měsíc? Duben byl napěchovaný k prasknutí asi jako popelnice po divokém večírku a povím vám, že mě nenapadá, kdy jsme si byly bližší, než právě tyto čtyři týdny.

Tentokrát jsem se rozhodla, že budu odvážná a zkusím něco, čemu jsem se doposud vyhýbala. Sama vlastně pořádně nevím proč. Neměla jsem trpělivost? Byla jsem líná studovat návody a pokoušet se vyznat se ve všech těch osnovách, popiscích a číselných údajích? Nebo jsem jednoduše měla strach z neúspěchu? Nejspíš to bylo ode všeho něco a bylo to oprávněné. Netroufnu si ani odhadovat, kolik času jsem strávila nad studiem a následnou snahou udělat první krůčky stylem "pokus - omyl". Ale světě div se, to všechno za to nakonec stálo.