Od mého vysněného výletu po jižní Británii uplynuly už bezmála dva měsíce a já jsem se konečně odhodlala k napsání slibovaného reportu. Tuhle zemi, její města a památky jsem si jednoduše zamilovala, a přestože existuje spousta důvodů, proč bych zde nechtěla žít (především sychravé počasí a vítr), po téhle návštěvě přibylo o poznání více podkladů, kvůli nimž bych okamžitě jela znovu. Stonehenge, Winchester, Bath, Londýn, křídové útesy a telefonní budky - to všechno jsem viděla a seznámím vás s tím, co se mi tam přihodilo, koho jsem potkala, kolik co stojí a hlavně - proč to všechno stojí za to!

Naše výprava odstartovala v neděli 4. června, kdy jsme se před šestou ranní shromáždili na parkovišti a spolu s dalšími dvěma školami naskákali do autobusu. Před námi ležely stovky kilometrů, čtyři cizí země a čtrnáct hodin jízdy. Cesta nás zavedla přes Německo, v jehož vrchní části jsem nikdy nebyla, až do Holandska, které v mých vzpomínkách od té doby zůstane jako země větrných elektráren. Belgickou čokoládu jsem sice neochutnala, ale z toho mála, co jsem z Belgie viděla, usuzuji, že je to kouzelná země, podobně jako Francie, která na nás čekala pozdě odpoledne. 

Přes ukrutnou vzdálenost jsme polykali jeden kilometr za druhým, řidiči až na jistý záchodový kolaps jeli obstojně (navíc jsem odhalila, že jeden z nich pravděpodobně utekl z Matrixu - obličej, brýle, prostě všechno!) a večer v pořádku dorazili do F1 v Calais. Ubytování ve Formuli jsem se upřímně řečeno dost obávala, nakonec ale nedopadlo zas tak špatně - pokud člověk netrpí klaustrofobií a nechodí za večer desetkrát na záchod. Ono to totiž bohatě stačilo jednou.

Jak jste si možná všimli, na tomto blogu jsem doposud nevydala žádný tag. To na mě může vrhat jakési světlo a nejisté tušení o mém přístupu k tagům, avšak moc lidí už úplně neví o mé zapeklité situaci - já je totiž strašně ráda čtu a strašně ráda píšu, ale nikdy je nezveřejním, protože s nimi jednoduše nejsem spokojená. Teď tady máme léto a mě najednou napadlo, že je to úplně ideální čas na změnu.
Shodou okolností jsem narazila na všude řádící tag Mary, Kiss, Cliff a řekla jsem si, že to je konečně něco, co mě bude bavit a co by mohlo být zajímavé i pro vás. Přestože nepatřím mezi ambassadory Humbooku, rozhodla jsem se, že se přece jenom účastním, ale aby to nebylo tak jednoduché a vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být nijak vázaná pravidly a předepsanými možnostmi, rozhodla jsem se seznam knih z YA rozšířit - jednoduše na všechno (tak, jak to bylo původně). Dala jsem si tedy tu práci, vypsala si své vlastní oblíbená knihy a hrdiny a pustila se do losování. A bůhví, že jsem musela rozřešit pěkně zapeklité situace a místy došla k přinejmenším šokujícím rozhodnutím!

Možná se ještě pamatujete na vrtkavý okamžik před několika týdny, teď už vlastně spíš měsíci, kdy jsem se zmiňovala o své prozatímní letošní účasti na literárních soutěžích a úspěších, které jsem na nich sklidila. Obecně musím říci, že je pro mě letošek v tomto ohledu poměrně bohatý. Zatím jsem rozeslala povídky asi do pěti soutěží, z čehož vyhlášení dvou z nich proběhlo už na jaře a v obou případech jsem se umístila mezi vítězi. Na vyhodnocení zbylých třech si ještě nějaký ten pátek počkám, ale i ony byly výjimečné a to zejména tím, že jsem se díky nim se psaním přehoupla do úplně jiného formátu, především co se rozsahu týče. Začala jsem také více experimentovat s osobami a dějovými liniemi, což se dle mého docela vydařilo.

Když se tedy vrátím k prvním dvěma povídkám - nyní, po vyhlášení, jsem konečně oprávněna je beztrestně zveřejnit, a jelikož mě vždycky mrzí, pokud mi práce leží dlouho zavřené ve skříni a na blogu navíc už dlouhou dobu žádná nebyla, rozhodla jsem se to napravit. Nakonec jsem vybrala povídku na téma zázraků pod názvem Miraclis. Psala jsem ji asi před půl rokem a troufnu si říct, že je to na ní znát. Hlavním problémem byl také už tradičně krátký rozsah - protože, řekněme si to upřímně, kterého vykuka napadlo zadávat jako rozsah 3 A4 strany? Přesto se už několikátým rokem účastním a beru to převážně jako výzvu, poněvadž mi obvykle trvá minimálně pět stran napsat jen úvod a na stať samotnou bych jich potřebovala alespoň patnáct nebo dvacet. Výsledkem je urychlená a většinou poměrně jednoduchá jednohubka. Proto jsem tentokrát vsadila na trochu jinou kartu - příběh je sice rychlý a krátký, zato jsem se toho do něj snažila zamotat co nejvíc a z vlastních zkušeností vím, že ne každý ho úplně pochopil (což je koneckonců možná důvod, proč mě porotci dosadili na druhé místo).

Tak tedy - kostky jsou vrženy a hurá do čtení!

O tom, že se jednou podívám do Anglie, jsem snila tak dlouhou dobu, že už si vlastně ani nepamatuji, jak přesně dlouhá byla. Abych to ale vůbec neměla lehké, nemálo osob v mém bezprostředním okolí mě od tohoto nápadu neustále odrazovalo s tvrzením, že budu zklamaná. Ovšem světe div se, co se nestalo - I'm in love with this country!

Sbalila jsem si tedy teplé ponožky, čokoládu a foťák a vyrazila jsem na týdenní túru po jižní Británii. Po svých toulkách jsem zavítala na ta nejvyhlášenější místa, stejně jako jsem zahlédla zákoutí, o kterých jsem doposud pořádně nevěděla. Program stejně jako doprovod byl úžasný a vyšlo nám i skvělé počasí - koneckonců kdybych alespoň jednou pořádně nezmokla, je to, jako kdybych tam vůbec nebyla. Navíc přestože anglické nebe je věčně zatažené a zamračené, právě díky mrakům a jejich různorodosti, co se odstínů a tvarů týče, působí neuvěřitelně fotogenicky. Tahle země je jednoduše splněným snem každého fotografa!

A čím přesně mě tak očarovala? Stále ještě jsem vás nepřesvědčila? Následujícím padesáti důvodům se to zcela jistě podaří!

DEN PRVÝ

Pojďme rovnou k věci. Dva měsíce jsou za námi, přeletěly nám nad hlavami jako šípy, jako létavice, ale kde nic, tu nic. A proč že jsem vlastně nestíhala? Inu, důvodů je hned několik. Uzavírání známek a dohánění prospěchu, naprosté vyšťavení studentské i tvůrčí dušičky, nedostatek prostoru a v neposlední řadě poměrně častá nepřítomnost způsobená akcemi, které s sebou květen s červnem houfně nesly.

Na psaní blogu jednoduše nezbýval čas - opět. Nemyslete si ale, že jsem snad se psaním praštila úplně, to ani náhodou. Co se neobjevilo na blogu se schovává po zásuvkách a že toho není zrovna málo. Tolik stran a povídek, co jsem napsala za několik posledních měsíců, se mi nepovedlo dát dohromady snad za celý můj život. Myslím, že za tím stojí jakýsi zlom, že letošek v tomhle ohledu otevřel zadní vrátka a já už tak nemusím psát jenom na dvorku, ale můžu vyběhnout ven.
Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co budu jednou dělat, kam na vysokou a jak to půjde dál. A zjistila jsem, že to nevím. Psychologie? Jazyky? Baví mě to a baví mě toho hodně, ale... vždycky je tam nějaké ale. Neudělám přijímačky? Nevydržím u toho? Neuživí mě to? Právě díky letošku jsem si ale jednou věcí jistá - jestli jsem se v něčem našla, je to psaní. A ať mě osud na svých vlnách zanese kamkoliv, tenhle společník přetrvá. Nikdy se ho nechci vzdát.
No, to bychom měli, zase jsem se nechala unést. Takže jak bylo v květnu a červnu?