Co si budeme lhát, už měsíc tiché prostory zejí prázdnotou. Jenže ať chci nebo ne, bez psaní si neumím představit svůj život, je to něco, za čím potají utíkám, společník, který pochopí i věci, jimž já sama nerozumím a místy protivná tetička, která mi svými kázáními dává na odiv mé vlastní chyby. Jsem s ní sama sebou. A právě proto nemůžu - nemůžu se do toho nutit. Poněvadž v současné době by se pro mě blog dříve nebo později stal prostě a jednoduše povinností a jaký přístup mají lidé k povinnostem? Nenávidí je. Proto jsem raději nechala blog celých pětadvacet dní ležet ladem - protože mi za to stojí a já o něj nechci přijít.
Ani zdaleka se ovšem nedá říct, že by snad můj reálný život byl stejně prázdný a vymetený jako stránky tohoto neidentifikovatelného vesmírného objektu. Vlastně právě naopak. Vyrazila jsem za kulturou i za sportem, brázdila školské i nákupní oceány. Ale stalo se toho mnohem víc.