Drabble o ní

Strhané nehty, kůže rozpraskaná do krve, zlámané kosti, střepy v očích a vyříznutý jazyk. I peří z bělostných křídel jí utrhali. Nevidí, nemluví... avšak stále ještě je schopna cítí. Každý nádech ji bolí, každý sten ji drtí a svírá v železném sevření, jenže takové je její poslání: trpět pro ostatní. Byli jsme to my, kdo jí tohle všechno způsobil. Utopeni sami v sobě, svázáni nikam nevedoucími ideály a honbou za cílem, jenž leží v nekonečnu. Svět z nás udělal bloumající přízraky bez duše, které přestaly věřit. Samy v sebe. V ni. V naději.

Nebo že by to snad bylo naopak?



To máte tak, když na mě poprvé po roce zaútočí podzimní deprese. Člověk má občas chuť se jednoduše sebrat, zvednout svůj těžký tučný zadek a jít se zahrabat někam pod drn. Venku hnusně, uvnitř hnusně, denní i spací režim rozmetán napadrť, vůbec nic se mi nechce dělat a hlavně - když už něco dělám, stojí to slušně řečeno za dvě věci. Jeden by ani neřekl, jaký může mít na člověka vliv něco tak hloupého a nanicovatého jako počasí. Já sama bych ráda zastávala tvrzení, že je vzato kolem a kolem úplně jedno, jaké roční období zrovna panuje, nicméně abych tak pravdu řekla, nějak nemůžu... Možná je naše nálada napojena na přírodu nebo sama příroda na nás, kdoví, každopádně jí to přímo mistrovsky funguje.
Odskočím-li si na okamžik do informačního okénka - chápu, že se mnou ztrácíte nervy. Já to vážně chápu, protože je ztrácím taky. Když nic jiného, slibovala jsem články, po nichž se slehla země. Musíte chápat, že já bych svedla vydat každý den jeden článek (možná i víc). Opravdu bych to zvládla - vyfotila bych, co nového jsem si koupila, co mám rozečteného nebo u jakého dílu v jakém seriálu jsem skončila. Mohla bych dělat spoustu věcí. Jenže já chci, aby moje články byly něco víc - něco, co má smysl. A pokud má mít něco smysl, dá obvykle práci to vymyslet a ještě víc času zabere to skutečně zrealizovat. Abych tak pravdu řekla, blog se před několika měsíci přehoupl na druhou kolej a já nějak pořád nejsem připravená přehodit výhybku nazpátky. Určitě to jednou udělám - to vím a v to doufám. Ale říct kdy? To po mně nechtějte.

Jak to vypadá u vás?
Představujete si podzim spíše jako období plné barev, nebo podobně jako já?

9 komentářů:

  1. Ano, podzimní deprese je tady! V celé své kráse...

    OdpovědětVymazat
  2. Držím ti palce, ať se tvé chmury nějak rozplynou nebo aspoň nabudou trochu pozitivních vibrací.
    Já jsem momentálně nemocná, tato varianta podzimu ti ve výčtu chybí. :D Ale jinak jsem si svými "depresemi" prošla už v září a říjen se zatím nesl v optimistickém duchu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc, taky v to doufám.
      Dobře, na tuhle variantu jsem zapomněla - i když já sama jsem taky nějak přistydlá. Teď už je to taky o hodně lepší, ale pořád ještě to není úplně ono.

      Vymazat
  3. Krásně napsané :)
    Také jsem na tom teď špatně, vůbec při škole nic nestíhám - čtení, psaní, blog.. A vlastně skoro ani tu školu nestíhám :D Takže tě naprosto chápu :) Držím palce, ať se Ti to zlepší :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám poslední dobou náladu hlavně na depresivní knihy z druhé světové války a celkově strašně přemýšlím.. podzim se mnou dělá divy.
    Každopádně já mám články přednastavené, ale stojí za starou belu, to ti povím.. :D

    xxx
    dream-little-dream.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Já tedy podzim můžu, samozřejmě, že když pořád prší, není to ideální, nicméně já jsem teď už třetím týdnem v USA a tady si užívám toho nejkrásnějšího podzimu, jaký si lze představit. V legínách a tričku s krátkým rukávem je ještě pořád akorát, slunce svítí a stromy hrají všemi barvami. Tomu říkám paráda...:)
    Doufám, že i ty si následující dny budeš užívat lépe, moc držím palce, aby chmury a deprese opadly a abys zase měla více chuti do života. My, věrní čtenáři, si na články milerádi počkáme, takže určitě netřeba nic lámat přes koleno.
    Měj se krásně, Lory a ať se daří :)

    OdpovědětVymazat
  6. Já miluju léto, kdyby to šlo chtěla bych ho celoročně. Sluníčko mě prostě nabudí a dodá energii. Podzim je pro mě depresivní, takže sdílím tvůj názor. Snad se brzy z té melancholie dostaneš. ;-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.