30.6.21

Co mi dal první rok na vysoké škole

by , in

    Jedna pětina je pryč. Nečekala jsem, že to uteče tak rychle - a přece jsem teď tady a přemýšlím nad uplynulým rokem. Prvním rokem, který jsem strávila na vysoké. Nějaký čas jsem si říkala, jestli je moudré zmínit, jaké konkrétní školy se to týká. Pak jsem ale dospěla k závěru, že nechci, aby k tomuhle článku někdo přistupoval už předem s předsudky typu: No jo, tahle škola, tak to se dalo čekat! Dobře vím, jak dokonale tenhle mechanismus funguje. Celý článek by pak byl úplně k ničemu. Ten, kdo tu nestuduje, o tom stejně nic neví, a proto tak rád soudí - a ten, kdo ano, se možná pozná, ale možná taky ne. Navíc věřím, že obdobné pocity, které studium probudilo ve mně, častokrát nesouvisí ani tak s konkrétní institucí - věřím, že něčím podobným si prošlo a prochází mnoho z nás, bez ohledu na obor. Všechno je to totiž o lidech. Dále jsem si vědoma toho, že ve spoustě ze zmiňovaných problémů sehrála svoji roli online forma výuky. Ale takhle už to prostě je, v tomhle teď žijeme a nemá cenu realitu obhajovat slovy "co kdyby to bylo tak a tak"...



    Nečekejte, že vám tenhle článek přinese nějaké hlubokomyslné rady do života. Jedná se spíš o takovou snůžku pocitů a dojmů, které ve mně studium na vysoké škole za první rok zanechalo. Poněkud nestandardní rok, ale přece jenom rok.


 JAK JSEM SE DOSTALA, TĚŠILA A ZKLAMALA NA VYSOKÉ ŠKOLE 

    Procházím chodbou, na sobě vyžehlený černý triko a nový boty, v ruce drtím oblíbenou propisku a skrz brýle, kterým chybí pár dioptrií na to, abych přes ně viděla dostatečně ostře, mžourám po dveřích ve snaze najít správnou učebnu. Žaludek mi metá kotrmelce a nejspíš se mi brzo podlomí kolena.

    Takhle nějak jsem si představovala svůj první den na vysoké. Možná bych ještě předtím nastoupila na špatnou tramvaj a párkrát zakopla na kočičích hlavách. Nic z toho se ale dodnes nestalo. Až na ten žaludek. A taky nohy.

    Ještě když jsem před více než rokem skládala přijímací zkoušky na vysokou školu (kteroužto instituci bych ráda doplnila o přízvisko "vysněná"... jenže ona vysněná ani náhodou nebyla a myslím, že je fér to zmínit), myslela jsem si, jak velká a důležitá věc to je a jak se teď všechno změní. Že je to jakýsi zlom, přechod do jiné fáze života. Svým způsobem to byla pravda, ale úplně jinak, než jsem si původně myslela. Jistá moje část původně nejspíš podvědomě věřila, že jsem teď vlastně něco víc, když mě přijali. Zrovna mě, no chápete! Ale... Nejen že nejsem něco víc, ve skutečnosti jsem spíš nic. Přesně takový pocit se ve mě tahle škola od samého začátku snaží vyvolat, a kdybych ji nechala, ať pořád žvaní, brzo bych se zbláznila. Pochopila jsem to ale bohužel až po dvou semestrech, několika záchvatech úzkosti, zjišťování průběhu přijímacího řízení na jiné vysoké školy a mnoha dalších zklamáních. To ale předbíhám.

    Moje roční zkušenost s vysokou školou nespočívá jen v negativech. Nemůžu ale popřít, že na škále černé a bílé v mé hlavě rozhodně převažují tmavší odstíny. Teď už ale konkrétně:


 NA GYMPLU NÁM LHALI 

    Patrně neexistuje lepší způsob, jak někomu zbořit iluze, než to udělat kopancem mířeným přímo doprostřed. Zeď pak spadne celá a najednou. Vysoká úroveň, říkali. Akademické prostředí, samí vzdělaní lidé, profesionálové... zkrátka a jednoduše, univerzita pro mě ještě před rokem bylo slovo s velkým U. Čekala jsem něco úplně nového, čekala jsem něco velkého. Vzhledem k tomu, co se říká, tomu ani nemohlo být jinak. Pravda je ale taková, že gympl mě připravil na takovou laťku, která je vysoce nad možnostmi vysoké školy, pro kterou jsem se rozhodla. A přesto se - údajně - právě tahle univerzita řadí mezi ty nejlepší v republice.

    Můj přístup ke studiu se o moc nezměnil (jediný rozdíl je snad jen v objemu učiva), nepřijde mi, že by po mně byl požadován zas tak světoborný výkon, abych mohla projít. Vždycky jsem se vnitřně držela filosofie, že pokud něco dělám, chci to udělat pokud možno co nejlépe. Tak jsem to dělala na gymnáziu, tak to dělám teď. Většinou to však nikdo patřičně nedocení a ne vždycky je všechno fér - dost často je to vlastně přesně naopak. A tak jsem se naučila - stále se to učím - oceňovat sama. Být pyšná na svůj výkon, na svou práci. Krůček za krůčkem. Dodnes navíc bojuji s dojmem, že lidé kolem mě jsou častokrát neskutečně hloupí. Jak moc velkou váhu tedy má, že studuji na vysoké škole, když tam zvládají studovat a procházet i oni? 


❋ NEUSTÁLE VE STRESU 

    Jak jsem už zmiňovala, pevně věřím, že za část problémů je zodpovědná distanční výuka. Online prostředí je sice příjemné a nese s sebou řadu výhod (od možnosti focení prezentací a otevřeného slovníku při hodinách po úsporu času i peněz za dojíždění...), jenže ta negativa jsou mnohokrát zásadnější. Ano, studenti prvních ročníků jsou ve stresu online neonline, jistě. Častokrát studují v cizím městě, neznají prostředí, neznají žádné lidi, nerozumí systému, který na dané škole panuje (například přihlašování předmětů a tvorbu rozvrhu, stejně jako kredity a kreditové poukázky jsem pochopila až během druhého semestru). Ale!



    Pokud studujete prezenčně, nemusí vás trápit, jestli náhodou nevypadne wi-fi nebo proud, jestli se vám během testu nezačne aktualizovat antivirus a restartovat počítač, jestli se vám nerozbije kamera nebo mikrofon - a tak dále a tak dále. Nejhorší na tom všem je, že čas od času se někomu něco opravdu "prostě rozbije" a nedá se tomu zabránit. Začátkem zimního semestru v líté bitvě prohrál i můj milovaný notebook, na kterém jsem psala doslova všechno, co jsem kdy napsala - články, povídky, seminární práce, všechno. Vždy na něj byl spoleh, ale takový zápřah, jako je online výuka, prostě nezvládl. Víte vy ale co? Ono to nikoho nezajímá. Teď, po těch měsících, už ne. Nejde ti mikrofon? Simuluješ a nechceš odpovědět! Spadl ti internet? Smůla, test se uzavřel před pěti minutami! To všechno jsou věci, které člověk nijak neovlivní. To všechno jsou věci, kterými bychom se neměli vůbec zabývat, pokud chceme účinně bojovat se stresem. To všechno jsou ale zároveň věci, které pro studenta ve zkouškovém znamenají celý život - je to otázka toho, jestli projdu, nebo neprojdu. Jestli dostuduju, nebo nedostuduju. Svět studenta se smrskne na strašně málo, když se mu na hlavu sype jedna zkouška za druhou. Na kratičký okamžik na ničem jiném nezáleží.

    Osobně jsem člověk, který se stresem míval a má velký problém. Pokud jste četli můj článek o začátku karantény a maturitě v době covidové, už o tom něco víte. Pandemie mým potížím zaryla drápy do páteře a všechno se jen zhoršilo. Když jsem psala svůj první test na vysoké, vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. Dva dny jsem nespala, nejedla, bylo mi zle. Stejně tak ústní zkouška z asi nejobávanějšího předmětu toho semestru mě budila několik nocí po sobě a ráno toho dne jsem si připadala jako bulimička, která v jednom kuse odbíhá na záchod. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se to všechno dělo naprosto zbytečně. Jak test, tak zkoušku jsem zvládla. Dokonce na výbornou. Po dvou semestrech studia si konečně připadám vyrovnaněji a troufnu si říct, že se nacházím zhruba na úrovni před vypuknutím karantény. To je pokrok, ale stále je to špatné. Nezmiňuji to poprvé, ale věřím, že je dobré to zdůraznit - nepíšu o svých problémech proto, aby mě někdo litoval. Píšu o nich proto, že nejsem jediná, kdo je má.


❋ NE VŠECHNO SE MUSÍ POVÉST A NE VŠECHNO JE TAK TĚŽKÉ, JAK SE TVRDÍ 

    Tento bod úzce souvisí s tím předchozím. Ne všechno se musí povést tak, jak jste to plánovali. Ne vždycky je to možné. A je to v pořádku. Musíte se párkrát nalokat, abyste se naučili plavat. Nicméně okolo zkoušek a testů se nadělá hrozný humbuk, každý něco od někoho slyšel, všichni všechno vědí nejlépe. Je dobré zvěstem naslouchat, ale ještě lepší je umět je filtrovat. Ne všechno je totiž pravda a co jeden považuje za těžké, může pro jiného být úplně jednoduché. A opět zde máme jeden ze zdrojů zcela zbytečného stresování. A proč si takhle ubližovat, že? Přesto mi nějaký čas trvalo, než jsem si to uvědomila.


❋ NA VYSOKÉ POZNÁŠ SPOUSTU NOVÝCH LIDÍ! VÁŽNĚ! VÁŽNĚ? 

    Na vysoké jsem potkala spoustu nových jmen. Viděla spoustu profilových fotografií. A právě tady nastává problém. Ze sociálních sítí jsem vyrostla asi někdy v době, kdy jsem oslavila patnácté narozeniny, a čím starší jsem, tím větší odpor k nim mám. Je to dobrý sluha, ale špatný pán - a výtečný manipulátor. Jak jsem už psala, online prostředí má spoustu výhod, ale z jistého hlediska funguje úplně stejně jako právě sociální sítě. Za většinou lidí vidíte jen písmenka a prázdná slova, sem tam emotikon. Nejhlasitější jsou pak obvykle ti, se kterými si nemám co říct. Jeden z nejsilnějších momentů, které ve mě zanechal zimní semestr, byla první ústní zkouška, tehdy ještě prezenčně a bez covidtestů.

    Lidi na chodbě poznávám z fotek, přiřazuju jména a útržky zpráv. Jaké překvapení, že právě ti, jejichž textovky mě pravidelně budily po nocích, najednou nejsou ani schopní odpovědět na pozdrav. Než na ně dojde řada se zkoušením, pořád dokola pročítají poznámky, jako kdyby jim to ještě mohlo nějak pomoct. Obličeje neodlepí od papírů a displejů. Spolužáci jim jsou ukradení.



    A tak, leč po celém roce studia, nepoznala jsem prakticky nikoho. To je pravděpodobně jedna z největší ran, kterou jsem utržila. Člověk potřebuje prostor sám pro sebe, potřebuje se čas od času soustředit na sebepoznání a seberealizaci a je hrozně fajn, že právě dnešní situace tomu svým způsobem nahrává do karet. Jenže všeho moc škodí. Sociální život odumřel, a přestože jsem nikdy nebyla a nechci být někým, kdo vyhledává noční studentský život, jakýkoliv pokus o socializaci zatím skončil fiaskem.


❋ NA VYSOKÉ NAJDU SMYSL SVÉHO ŽIVOTA A BUDU UŽ DĚLAT JEN TO, CO MĚ BAVÍ 

    Šla jsem studovat s klišoidní vizí, že najdu nějaký smysl svojí existence, nějaké svoje poslání. Že budu dělat něco, co má význam a vnitřně mě to naplní. Že budu věnovat svůj čas už jen předmětům a věcem, které mě baví.

    Ke konci prvního semestru jsem dospěla k závěru, že mě na téhle škole nebaví vůbec, ale vůbec nic. Věci, které jsem si nějak malovala, se vybarvily úplně jinak. S láskou jsem vzpomínala na střední školu a dodnes si jistá moje část vyčítá, že nešla studovat to, co v první řadě chtěla - ale neviděla v tom budoucnost. Občas toho lituji víc, občas míň. Už ani nedokážu na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát jsem přemýšlela o tom, že se studiem praštím a zkusím to jinde znovu.

    Strašně dlouhou dobu jsem si připadala tak nějak nepatřičně a divně. Myslela jsem si, že jsem v tom sama. Že jsem se jenom špatně rozhodla a chyba je v prvé řadě na mojí straně. Částečně mi otevřela oči až studentka vyššího ročníku, která jednou mezi řečí prohodila: "Já jsem si v prváku myslela, že odejdu. Vůbec mě to nebavilo a všechno bylo k ničemu. Ale..." A právě to "ale" mě donutilo zůstat. Věřit, že se časem něco zlepší. Že všechny začátky jsou těžké. Nové boty tlačí, dokud je nevychodíte. I tak je mi ale jistá jedna věc: vysoká nikdy nebude o tom, že budete dělat jenom věci, co vás baví. A ve většinu případů vám to vlastně ani nebude dávat smysl.


❋ NA VYSOKÉ NENÍ NA NIC ČAS, MUSÍŠ SE UČIT OD RÁNA DO VEČERA! 

    Že je vysoká škola hodně o organizaci a zodpovědnosti, to vám řeknou asi všichni. Osobně jsem s tím nikdy větší problémy neměla, jsem člověk, který má rád plánování - a potřebuje plánování, aby byl v klidu a dokázal nějak fungovat. Právě z toho důvodů mám z tohoto hlediska tolik zkušeností, že se mě přechod na vysokou vlastně nijak nedotkl. Time management je ale každopádně velká otázka. Když si správně zorganizujete čas, můžete mít hodně prostoru pro sebe, přátele nebo koníčky. Když to ale uděláte špatně, zblázníte se. Proto není pravda, že během semestru nebudete stíhat zajít si na kafe nebo že se o zkouškovém období ani nehnete z pokoje, nebudete spát a dokonce ani stíhat jíst. Samozřejmě se to může stát, ale jen v případě špatného time managementu. Nejedná se nicméně o něco, co nejde zvládnout.



    Jak se navíc postupně blíží zkouškové období a před člověkem se hromadí všechna ta látka, popsané sešity a knížky, začne volnému času přikládat mnohem větší hodnotu. A to je něco, za co jsem vysoké škole vděčná. 


❋ NAUČILA JSEM SE ZA TEN ROK VŮBEC NĚCO? 

    Naučila jsem se za ten rok něco užitečného? Dobrá otázka a jednoduchá odpověď: nevím. Občas mám pocit, že jsem si z ročního studia neodnesla vůbec nic. Šla jsem na vysokou, protože jsem chtěla vědět a umět víc. Zatím mi ovšem nepřipadá, že by to tak bylo. Člověk se trochu zorientuje, ale roční studium na vysoké z vás rozhodně neudělá mudrce, jak si možná někteří mylně myslí. Po prvních dvou semestrech se dá přemýšlet o tom, co by kdo udělal jinak, kdyby mohl. První dva semestry jsou tak akorát na to, aby se jeden naučil nadávat. Ale rozhodně to není dost na to, aby bylo možné dospět k závěrům typu: tak škola je pro mě dobrá, hodně jsem se tu naučila, jsem tady spokojená, už vím, kde chci jednou pracovat...

    Dva semestry jsou málo. Jestli si hloubavý čtenář z tohoto článku má odnést nějaké ponaučení, nechť je jím právě tohle.


    Můj roční zážitek na (online) vysoké škole teď nejspíš vyzněl poněkud tragicky a pesimisticky. To jsem ale nechtěla. Spíš jsem tím chtěla ukázat, že jestli se i vy cítíte podobně - nejste sami. A já to nevzdávám. Chci pokračovat a pevně věřím, že bude líp. Snad.

11.4.21

V kruzích

by , in
Psal se srpen 2019, když vznikla tahle báseň. Haiku 5-7-5. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy jsem na blogu zveřejnila článek, že končím s "deníkovými" zápisy a s online sdílením svého života, ale jak se postupem času ukázalo, nejen s nimi. Prožívala jsem tehdy poměrně náročné období - v mém okolí se děly různé věci a moje emoce byly jako na houpačce. Ač to ale může znít pokrytecky nebo hloupě, právě tahle - jedna a jediná - záležitost tak nějak vládla všem. Teď zpětně vím, že to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se blogu přestala aktivně věnovat. Jednoduše jsem na něj v hlavě neměla místo.
Byla jsem zakoukaná. Myslím, že my oba jsme byli. Malovala jsem si to růžově. Jindy naopak černě. Ty nejspíš taky. A trvalo to dlouho. Jenže takové zakoukání je složitá věc. Nemělo to tak být, a proto to tak teď není. I když jsme to možná chtěli jinak. Nikdy jsem se z toho pořádně nevypsala, ačkoliv jsem to párkrát zkoušela. Otevřela jsem si nový soubor ve Wordu a psala, jak to bylo. Co se stalo, co mě bolí a proč se i přesto pořád přihlouple usmívám. Ale nikdy to nebylo tak nějak... správně. Opravdově. Nikdy jsem to necítila tak, jak bych to cítit měla, aby mi psaní pomohlo. Jako kdybych si poskládala papírovou loďku a místo toho, že ji pustím po vodě, jsem si ji postavila na polici. Přesně takové to je, když text tohoto typu skončí v šuplíku místo na blogu. Jako kdybych tím jedním kliknutím všechny ty pocity odhodila a ony se mě už netýkaly. Vždycky to byla hrozná úleva. Doteď jsem ale neměla odvahu něco takového udělat. Ne v tomto případě. A proč vlastně? Proč se stydět za normální věci? Za úplně obyčejné věci? Možná je to teď příležitost, jak za tím udělat tlustou čáru, finální gesto. Možná se tady, mezi řádky, někdo z vás najde a ujistí se, že v tom není sám - že se každý občas dostane do stádia, kdy vůbec ničemu nerozumí. A ze všeho nejmíň pak sám sobě. Anebo jsem možná jenom závislá a čas od času nějakou tu loď zkrátka pustit musím. 
Haiku, které jsem onehdy trefně pojmenovala "V kruzích", zachycuje tak nějak... všechno. Někdo jiný možná ne, ale já to v něm vidím. Tu naivitu a přání, to moje zklamání. Všechno.
Vím, že ta báseň není dobrá. Ale je opravdová.


V kruzích

Proč petrolej
přilévám do plamenů
lkajících voskem?

Proč mhouřím oči
skrze sluneční brýle
když hledám slunce?

Proč jednou chci jít
a jindy se zas ani
nehnout z místa?

Oheň pojídá
moje prsty a voda
rozpouští duši

Paprsky tříští
moji příčetnost a stín
se cpe bláznovstvím

Každý krok jako
muka a zastavení
tisíc ran bičem

A tak se motám
v kruzích jako blázen
a miluju to

Teď hledám všechno
a za chvíli vůbec nic
ale kdy je teď?

Zapomínám den
a po nocích se ztrácím
ve všem a ničem

4.4.21

Maturita v době covidové a knihy, které se nečtou

by , in
Původně jsem měla pro tenhle článek připravený úplně jiný úvod. I jeho název zněl trochu jinak. Chtěla jsem mluvit o tom, kde jsem tak dlouho (ne)byla, co všechno se v mém životě za uplynulý rok (ne)událo a proč uprostřed všeho toho šílenství má cenu číst právě tenhle text. Chtěla jsem psát o knížkách. Chtěla jsem poslat do světa trochu své růžové energie, špetku optimismu a sarkastické škodolibosti. Chtěla jsem být cynická. Chtěla jsem si rýpnout (nejen) do dnešní blogerské sféry a povzdechnout si nad časy minulými, kdy se publikovalo jen pro sebe a pro radost. Chtěla jsem.
Chtěla jsem toho celkem hodně. Ale nakonec z původní myšlenky zůstalo jen pramálo. Můj život se za několik posledních měsíců obrátil vzhůru nohama - jako tolika jiným, a přesto i trochu jinak. V něčem hezky, v něčem nehezky. A tak tu teď sedím nad článkem, jehož první řádky vznikly už bezmála před rokem, a nemůžu od něj odejít. Tentokrát už ne. Tehdy jsem měla plány a už je nemám. Představovala jsem si věci, které jsou teď nepředstavitelné. A rozhodně jsem si nemyslela, že z článku o maturitě a knížkách, které lidé nečtou, přestože by měli, se částečně stane filozofická úvaha. Jenže jedno s druhým úzce souvisí a já mám tak nutkavou potřebu se vypovídat! Možná trochu napřeskáčku, možná trochu zmateně, možná jen lidem, kteří se v mých slovech poznají. A možná mi to je jedno.


MOJE MATURITA V DOBĚ KORONAVIROVÉ
Není žádným tajemstvím, že mám slabost pro klasickou literaturu. Čtu ji ráda, čtu ji často. Žasnu nad tím, kolik nám toho může říct, ať už jsme se narodili v roce 1600 nebo 2000. Je bohužel smutnou skutečností, že většina mladých lidí ji vnímá automaticky pouze jako "povinnou" či "doporučenou", jak se v posledních letech rozmohlo. Těžko s tím něco nadělat. Když se ale nedávno začalo jednat o podobě letošních maturit a byl poprvé vyřknut návrh na jejich zrušení, měla jsem sto chutí běžet k oknu a křičet a křičet a křičet - křičet na sousedy, do lesa, co mám pod domem, křičet na město a na celou tuhle zpropadenou republiku. Zrušit i ten poslední způsob, jak donutit mladé, aby měli byť jen malinkaté povědomí o literatuře? A spolu s tím povědomí tak nějak... o všem?
Na maturitu se prý nedá připravit, maturita je zbytečná. Maturita je zlá, asi jako rozvázané tkaničky u bot, když jsme líní se sehnout. Nedá? Jsem maturant doby koronavirové. Připravovala jsem se sama. Celé ty roky. A právě díky lockdownu jsem měla prostor, který bych za normálních okolností mít nemohla. A zbytečná? Ale prosím vás. Maturita přece není jen o tom závěrečném "přezkoušení".

jaro 2020
Už zase sedím doma před displejem počítače a bolí mě z toho záda. Doufám, že za pár týdnů už to přestane a na bolest zad si ani nevzpomenu. Dnes mě kromě nich bolí i oči, jak na vysoké mžourám celé dny na přednášky a nadávám nad malým psacím stolem. Tenkrát tohle ale nikdo nevěděl. Tenkrát jsem si jen přála, aby mi konečně oznámili, jestli budu smět dělat maturitu, nebo ne. Bylo to období bezvládí, které člověku, který si potřebuje všechno naplánovat, pije krev. Seděla jsem u toho příliš malého stolu mockrát, psala maturitní práci, která mě hrozně bavila, a měla jsem tak strašně moc času, že jsem najednou nevěděla, co s ním. Odpadlo mi dojíždění, odpadlo i mnoho hodin výuky, odpadl sociální život. A pak se konečně rozhodli - do školy se přece jen půjde. Budu maturovat. A všechno vypadalo krásně, i když by se mi jindy z toho slova zhoupl žaludek.

Z písemné maturity si vzpomínám jen na málo. Měla jsem svátek. V testech se psalo o Orwellovi. A o Nerudovi. Z toho jsem měla radost. Maturanti nevěděli, jak se píšou Povídky malostranské. Z toho jsem neměla radost. Vím, že jsem si vyčítala, že jsem si neudělala skoro žádný zkušební test. Posléze jsem nadávala na to, že jsem si tu blbou knížku Maturita z českého jazyka a literatury vůbec kupovala, když jsem ji vůbec nepotřebovala. A taky nám zrušili slohové práce. To mě naštvalo. Byla jsem zvědavá, jak se asi Cermat postaví k tomu, když student nebude psát sloh jako automat na sušenky. Už to nikdy nezjistím.

červen 2020
Jdu obhajovat maturitní práci. Je mi špatně. Lockdown ve mně vypěstoval sociální fóbii. Chemii a fyzice se nade mnou nepodařilo získat nadvládu za celých sedm let. Strach z lidí to dokázal za pár týdnů. Psala jsem práci o něčem, co mě neskutečně baví - psala jsem práci tak, jak jsem sama chtěla. Teď na vysoké na to ráda vzpomínám - vzpomínám na tu nervozitu, která mě obtěžovala úplně bezdůvodně. Prezentace trvala asi deset, patnáct minut. Otázky nebyly těžké. Odnesla jsem si 99 bodů a naději, že svět bude možná brzo zase v pořádku.

Tohle je asi jediná fotka s mou osobou, kterou jsem toho dne udělala. I když jsem se těšila, že si s holkama uděláme momentku aspoň na záchodě, jak praví poslední móda. A pak taky kytice tulipánů, na které bych dočista zapomněla, kdybych na tenhle snímek náhodou nenarazila kdesi v útrobách telefonu.

Týden nato následuje ústní zkouška. Maturita - formalita. Nenáviděla jsem každého, kdo mi to tvrdil. Nesnášela jsem to jejich bezstarostné vystupování, nejraději bych jim dala pěstí za každou radu a slůvko povzbuzení. Byla to formalita, ale já si to nepřipouštěla.
Maturovala jsem ze dvou cizích jazyků a jednoho mateřského. Ve vedru, v roušce a v podpatcích, které jsem si týden předtím objednala ve slevě a v životě jsem na nich nestála. Nesměli jsme se shlukovat. Proto jsme si všichni na jedné hromadě stěžovali a uzavírali sázky, kdo se jako první poběží pozvracet na záchod. Neměli jsme si prý sundavat roušky, byla povinnost desinfikovat si ruce a odevzdat vyplněný formulář o bezinfekčnosti. Jak to bylo s rouškami, si má paměť raději nevybavuje, ale desinfekce došla už minulý týden a archy k vyplnění nebyly k nalezení. Vzato kolem a kolem - byla to krásná doba a následovalo krásné léto, kdy si všichni mysleli, že máme vyhráno. Ale aspoň tenhle den, tu směsici štěstí a nervozity, si teď ráda připomínám a považuju za jedno malé vítězství.
Tik tak, tik tak. Byla řada na mně a mně nemohlo být hůř. Nepomohly ani vzpomínky na zkoušky z FCE, na zkoušky v autoškole, na přijímací zkoušky na VŠ, kvůli kterým jsem v autě málem zkolabovala. Ten pocit přišel vždycky znova, usadil se mi na prsou a dusil mě. Za léta jsem se s ním naučila bojovat, ale teď, když mě zavřeli doma, se to všechno najednou vypařilo. Je to horší než když předtím.
Jdu dovnitř, na poslední chvíli si vzpomenu vzít tužku, po cestě na potítko málem zabloudím a zakopnu. Nevzpomínám si na téma, které jsem si vylosovala, ale bylo to rozhodně to nejhorší topic, co jsem mohla mít. Zírám na obrázek tančících lidí a jediné, co mi lítá hlavou, jsou slovíčka Anzug a Kleid, i když mám být za pár minut speaking English. Připravím si pár úvodních vět, možná i vtipnou historku, ale nikdy na ně nedojde. Angličtinář mě skoro nepustí ke slovu a já odcházím úplně rozhozená. Nevím, jestli to bylo tak špatné, nebo tak směšně jednoduché. Píšu kamarádovi, proč mi neřekl, že je to taková fraška. Odpoví mi na to, že přece řekl.
Následuje němčina. Na slovíčko Anzug si rázem nemůžu ani vzpomenout a hned na úvod si spletu rozlohu s počtem obyvatel. Nikdo ze zkoušejících doposud netušil, že Tschechische Republik je tak veliká země. Němčinářka je ale skvělá, a i když dělám chyby a zjevně neumím zeměpis, připadá mi, že je to tak nějak v pořádku.
Ze své milované literatury jsem zkoušená snad jak poslední pokusný králík toho dne. Přála jsem si Hemingwaye. Nebo Orwella. Nebo Dyka. Vytáhnu si Edgara Allana Poea. Připadá mi to jako osud, protože jen pár dní předtím jsem viděla video o jeho životě a ještě mám v živé paměti vztahy v jeho rodině. Rozhovor se časem zvrhne a kamarádka mi později řekne, že měla pocit, jako kdyby se mnou dělali interview - jako kdybych sama byla autor. Na to jsem hrdá, i když vlastně nevím proč. S panem Edgarem nám to ale klaplo a s vědomím, že není nic těžšího, než rozebírat horor, ve kterém zdánlivě o nic nejde, spokojeně opouštím místnost. Doma si z vděčnosti pustím film Havran z roku 2012. Na Luka Evanse se dobře kouká. Ale to předbíhám.
Všechny si nás pozvou do místnosti, stojíme vedle sebe jako slepice na hřadě. Vyvolávají se jména a čísla. Čísla si nepamatuju. Ale ten pocit zadostiučinění ano. A taky jakousi prázdnotu. Tohle je konec, říkám si. Tohle je definitivní konec. Tahle škola mě osm let přežvykovala a teď mě vyplivla. Už sem nepatřím a najednou je mi to strašně líto.


U naší koronavirové maturity žádné úlevy nebyly. Učitelé hodnotili jako jiné roky - ale zároveň nás celou tu dobu strašili zbytečně. Musíte vědět, o čem mluvíte. To ano. Ale oni tam nejsou od toho, aby vás potápěli - jsou tam od toho, aby se vás zbavili. Čtěte: pomohli vám, když zaváháte. A tohle je celé. Jen malá epizoda, nad kterou se během zkouškového období na VŠ budete usmívat. Vždycky jsem se těšila, že o téhle události budu psát. Až donedávna to přitom vypadalo, že se k tomu nikdy neodhodlám. Budu znít klišoidně, ale ono to bolí. V téhle době bolí vzpomínat na takovéhle věci a přitom vás to hrozně těší. A já jsem teď neskutečně ráda, že jsem měla tu čest o tom poklábosit právě s vámi, drazí čtenáři.

5 (POVINNÝCH) KNIH, KTERÉ BY SE MĚLY ČÍST, ALE NEČTOU
Původně se tenhle článek měl skládat pouze z jedné části. Z této. Onehdy jsem ho uvedla asi nějak takto: Dlouho jsem koketovala s myšlenkou studovat bohemistiku a věnovat se i nadále literatuře. Studentský život mě prozatím zavedl jinam, literatura bude nicméně navždycky hodnotnou součástí mé maličkosti. A snad už proto, že ve svém okolí nemám mnoho jedinců, s nimiž by se na toto téma daly vést sáhodlouhé diskuze, cítím nutkání podělit se o své názory alespoň s vámi. V dnešní tobě je totiž až nezdravě rozšířeno mínění, že maturitní četba je něco hanlivého, něco jedovatého a snad dokonce nemorálního - protože kdo to vlastně potřebuje číst, když si může místo toho vygooglit obsah na wikipedii nebo se mrknout na film? Ten jazyk je navíc tak starý a autoři už stovky let mrtví! K čemu jsou v téhle moderní době knížky? Z tohohle přístupu mi bývá do pláče. Literatura ještě nikdy nebyla potřebnější než právě v dnešní době.
Taky jsem tak začínala. Do těch knížek na maturitním seznamu se mi vůbec nechtělo. Jenže pak jsem to jednou zkusila. Pak i podruhé. A potřetí. Tehdy jsem klasické literatuře zcela propadla - a tak zatímco většina spolužáků měla problémy s tím, že nestíhali číst a nevěděli, co si vybrat, protože je nic nezajímalo, já si také nemohla vybrat. Akorát z toho důvodu, že jsem chtěla přečíst všechno, některé kousky dokonce i víckrát.
Na tomto místě bych vám tedy - maturantům minulým i budoucím - chtěla dokázat, že i v maturitním kánonu se nacházejí skvosty a že skutečně má cenu se s nimi setkat osobně, nejen na wikipedii. (Čtěte, i když vám tu úřední maturitu třeba schválí. I když já být vámi, šla bych si do školy tu zkoušku složit tak i tak. To už je ale jiné téma.) Dnešní článek nemá soužit jako rozbor, jeho funkce není dokonce ani recenzní. Berte ho spíše jako přátelské poklábosení nad šálkem čaje a doporučení (doporučení s vykřičníkem!). Paradoxně jsem vybrala spíše známější kousky. Vím, že u některých z nich hromadná "nečtivost" možná nehrozí - ale někde se začít musí.


KRYSAŘ
Krysař od Viktora Dyka je - alespoň s ohledem na mé okolí - neskutečně podceňovaná a často odvrhovaná kniha, pro mě je to ale jedna z nejlepších, co jsem kdy v životě četla. Možná je to i tím, že její rozbor zazněl ve třídě tolikrát, že už studenty zkrátka nebavilo nebo je možná ani nenapadlo přečíst si ji jen tak "sami pro sebe" a udělat si vlastní názor. Přitom je to rozhodně jedna z knih, které by měl alespoň jednou za život věnovat pozornost každý.
Příběh inspirovaný starými německými báchorkami, protkaný biblickými motivy, ale především květnatou mluvou a fascinujícím stylem psaní, který mi vezme dech pokaždé, když knížku otevřu. Připomíná mi totiž styl, kterému jsem se před časem sama pokoušela při psaní povídek přiblížit. Jak už jste pravděpodobně mockrát slyšeli během vyučování, je to nadčasové dílo - dílo o lásce a zradě, o zápasu reality s iluzí, o bolesti a krutosti lidí, ale i o naději, která kdesi stále čeká. Zkrátka něco, co je věčně aktuální. Symbolismus se zde mísí realismem, vitalismem, ale třeba i s prvky romantismu - a všimli jste si například někdy, jak opovážlivě se krysař podobá takovému Geraltovi z Rivie? Stejně jako v případě zaklínače se totiž jedná o silně romantickou postavu. To vám ale ve škole asi neřekli, co?

Takže proč si přečíst právě Krysaře?
  • specifický styl psaní, který se skvěle čte
  • silný příběh, jehož hloubka je v jednoduchosti
  • moderní v každé době
  • i když tenhle důvod nemám ráda, je to novela - to znamená, že se jedná o poměrně krátké dynamické čtení s gradací

REVIZOR
N. V. Gogol, to je pro mě srdeční záležitost. Měla jsem tu čest, abych se jeho dílem podrobněji zabývala v rámci maturitní práce, takže se mi teď těžko hledá "jen pár" výstižných vět. Gogol byl mistr vtipu - a to nejen svého času, ale dodnes. A byl to právě humor, který se rozhodl využít jako zbraň namířenou proti ruské monarchii a jehož prostřednictvím ji dokonale znemožnil. Dokázal pracovat se slovy takovým způsobem, že se každý čtenář (případně divák, protože se bavíme o divadelní hře) nejdříve popadá za břicho smíchy, jen aby vzápětí zvážněl. Čemu se to vlastně směju? A nedělám náhodou to samé? Není tedy divu, že právě v Gogolových šlépějích kráčeli prakticky všichni ruští literární velikání 19. století.
Co se týče Revizora - to je zdárný příklad, proč nesoudit knihu dle obalu. Sama jsem ji totiž před lety vůbec číst nechtěla a patrně bych to ani neudělala, kdybych nemusela. A pak jsem se do Gogola a ruské literatury zamilovala. Komedie o jednom podvodníčkovi, po jehož odjezdu v nenápadném provinčním ruském městečku nezůstane kámen na kameni, by vás určitě neměla minout. Jedná se o patrně nejznámější dílo, pokud ale chcete víc poznat autorovu práci se slovy, doporučuji sáhnout po jedné z próz, kupříkladu po Petrohradských povídkách nebo Mirgorodu.

Proč právě Revizor?
  • text srší vtipem a díky tomu se čte sám
  • geniální kritika společnosti, která ještě nikdy nebyla aktuálnější než dnes - je jedno, jestli autorova slova vztáhnete k ruskému provičnímu městečku nebo obci, kde zrovna žijete
  • divadelní hry jsou vhodné i pro lenochy

SBOHEM, ARMÁDO!
V tomto případě jsem dlouho váhala, jestli sáhnout po Armádě nebo raději zvolit Na západní frontě klid. Hemingway je ale Hemingway! Člověk, s nímž se v osobní životě pravděpodobně nedalo vydržet (jak dokládají jeho čtyři manželky), avšak geniální spisovatel. Sbohem, armádo! není nic jiného než reflexe jeho vlastních zkušeností nasbíraných během první světové války. Což tehdy, dalo by se morbidně říci, mezi autory "frčelo". Jistě vám koneckonců něco říká název "ztracená generace". O co se ale jedná? Sbohem armádo je román jedinečný v tom, že sice pojednává o hrůzách válečného konfliktu, zároveň je to ale příběh velké lásky a cestě za štěstím, kterému není přáno. Jestli hledáte silný romantický příběh a ne ty dnešní donekonečně se opakující šablony pro mladé (čtěte: YA, které mi poslední dobou neskutečně leze krkem), tohle je přesně pro vás. Není mnoho knih, u kterých bych plakala. U Sbohem, armádo! brečím vždycky.
Hemingway používal specifický styl psaní. Důležitých témat se dotýkal rádoby jen okrajově, zvrchu - to aby čtenář musel číst mezi řádky, zpoza nichž na první pohled vyčnívala jen pomyslná špička ledovce. Díky tomu se všechny jeho knihy čtou velmi snadno a rychle. Jako příklad tvorby se obvykle uvádí spíše Stařec a moře, kterého učitelé rádi vykládají jako souboj člověka s přírodou. To také není tak úplně pravda, ale o tom někdy příště. Starce ale zmiňuji proto, že je sice známější - ale Sbohem, armádo! je dílo jiného kalibru. Jestli si chcete od Hemingwaye něco přečíst, jděte do Armády.

Proč právě Sbohem, armádo!?
  • svižný, úsečný styl psaní, můj pracovní název "ledovec"
  • historický základ
  • velkolepě vystavěný příběh
  • postavy s velkým P
  • silná romantická linka, která MÁ logiku a smysl

1984
Když přišla řeč na mých pět nejoblíbenějších autorů ze seznamu maturitní četby, měla jsem hned jasno v tom, že mezi nimi bude i George Orwell. Přestože jeho osobnost se mi jeví poněkud rozporuplná a činy často paradoxní (kupříkladu celý život kritizoval církev, ale přitom každou neděli chodil do kostela, nehledě pak na jeho pochybný přístup k ženám), jeho díla jsou geniální - a pořádně děsivá. Menší problém se vyskytl v okamžiku, kdy jsem měla vybrat jen jedno. Nakonec se Farma zvířat střetla s 1984 - a druhý jmenovaný zvítězil, i když se jedná o knihu poměrně známou. Ale nevadí. Někomu se témata těchto dvou knih mohou jevit podobně, je tu však jeden zásadní rozdíl. Lidově řečeno: zatímco Farma zvířat popisuje proces, v případě 1984 už je to všechno v háji.
Orwell ani tak nemusel být věštec, aby antiutopické 1984 mohlo vzniknout, byl jen dobrý pozorovatel. A to, jakým směrem se společnost a svět bude ubírat, nastínil děsivě přesně. V případě této knihy ani tak nejde o příběh, jako spíše o prostředí. Hlavní postava Winston Smith je pouze jakýmsi čtenářovým průvodcem, poutníkem, který zdejším světem prochází. Vědět, že takový svět (byť "jen" na stránkách knihy) existuje, bylo nesmírně důležité v době, kdy román vyšel, stejně jako i dnes. Mladá generace by se možná nad některými pasážemi ušklíbla, ale - opravdu se něčím liší od toho, čím jsme si už prošli? A od toho, čím bychom si mohli projít znovu, pokud nebudeme opatrní?

Proč právě 1984?
  • varování, na které by se nemělo zapomínat - oprava, varování, které by se mělo připomínat každý den, vzhledem k tomu, co se celosvětově děje
  • místy až naturalistické líčení detailů, z něhož vám naskáče husí kůže
  • dystopie (popř. antiutopistické romány) jsou dneska v módě, ne?

BÍLÁ NEMOC
Kdybych opomenula někoho (pro náš národ) tak zásadního, jako je Karel Čapek, nejspíš bych riskovala ukamenování. O jeho díle bychom se tu mohli bavit až do příštího léta (nebo možná do konce lockdownu), můj favorit je však v tomto případě jasný: Bílá nemoc.
Na první pohled tento výběr může vzhledem k současné situaci působit trochu morbidně, nenechte se však zmást. V tomto dramatu o nemoc jako takovou vlastně ani nejde, přestože se celý děj točí právě kolem ní - a podobně jako ideologie, kterou symbolizuje, nelze její šíření zastavit. Stejně tak i každá z postav zastupuje někoho nebo něco, co velmi dobře známe, ať už z historie nebo ze současnosti. Navíc žádná z nich není černobílá a právě propracovaná psychologie, kterou autor dokázal čtenáři předat pouze pomocí replik, nikoliv v podobě prózy, je jednou z nejkouzelnějších záležitostí této knihy.
Čapkův styl psaní bývá často vychvalován, a to především v prózách. Abych pravdu řekla, pro mě byly jeho hry vždycky tak nějak... údernější? V každém případě je Bílá nemoc velice chytlavá, dynamická a tím pádem nehrozí, že by se čtenáři nudili - jak tomu často bývá u dlouhých próz. Další věc, co mě ale na téhle knize hrozně baví, je samotný závěr a osudy jednotlivých protagonistů. Nutí mě to zamyslet se nad vlastním světem a pokoušet se hledat východisko i tam, kde zdánlivě žádné není. Aby jednoho dne nedošlo k tomu, že se rozbije další lahvička s lékem...

Proč právě Bílá nemoc
  • varování, stejně jako u 1984
  • jeden z autorů, které by měl potkat každý
  • údernost, dynamičnost
  • psychologie postav

Závěrem nostalgicky přikládám celý svůj maturitní seznam. Za přečtení stojí úplně všechno.

Literatura do konce 18. století
1. W. Shakespeare – Romeo a Julie
2. W. Shakespeare – Hamlet
 
Literatura 19. století
3. N. V. Gogol – Revizor
4. J. Verne – Ocelové město
5. K. J. Erben – Kytice
6. E. A. Poe – Jáma a kyvadlo
 
Světová literatura 20. a 21. století
7. J. Steinbeck – O myších a lidech
8. A. de Saint-Exupéry – Malý princ
9. E. Hemingway – Stařec a moře
10. E. Hemingway – Sbohem, armádo!
11. G. B. Shaw – Pygmalion
12. G. Orwell – Farma zvířat
13. G. Orwell – 1984
14. E. M. Remarque – Na západní frontě klid
 
Česká literatura 20. a 21. století
15. J. Otčenášek – Romeo, Julie a tma
16. J. Kopta – Hlídač č. 47
17. V. Dyk – Krysař
18. K. Čapek – Bílá nemoc
19. K. Čapek – R.U.R.
20. V. Nezval – Edison

A to bude ode mě vše. Tenhle článek se nakonec vydal úplně jiným směrem, než jsem plánovala. Ale možná je to dobře. Řekla jsem všechno, co jsem říct chtěla.

Mějte se hezky a mějte se rádi.
27.7.20

Ortognátní operace: dva roky poté

by , in
Posledně jsem slibovala, že žádný další článek na téma ortognátní operace už se na blogu neobjeví - a co si budeme povídat, dlouhou dobu zde skutečně nikdo žádnou aktivitu neviděl, na její náplň nehledě. Nicméně uplynul další rok a já mám k této problematice stále co říct, stále mě fascinuje a stále ráda zjišťuji nové informace, o něž bych se mohla následně s někým podělit.
Pokud jste četli předešlé články, můj příběh už znáte. Proto tedy jen uvedu: bylo nebylo, 6. června 2018 jsem podstoupila ortognátní operaci ve VFN v Praze a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života, přestože v té době nebylo tak úplně dobrovolné...


10.8.19

Strážce ztracených měst

by , in
Originální název: Keeper of the Lost Cities
Díl: 1. (v sérii Strážce ztracených měst)
Autor: Shannon Messenger
Nakladatelství: Ocelot
Rok: 2019, vydání originálu 2012
Žánr: Fantasy, literatura pro děti a mládež
Počet stran: 400
Prostředí: lidská města a města elfů
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Sophie je dvanáctiletá dívka, která vyniká chytrostí. Ve škole ale nemá moc kamarádů, spolužáci ji považují za šprtku a podivínku. Vše se však brzy změní, když potká Fitze, záhadného kluka, který jediný rozumí jejím problémům. Fitz jí ukáže místo, kam doopravdy patří a odhalí jí její zvláštní schopnost, o které jen tušila. Sophie je telepatka, dokáže slyšet a číst myšlenky ostatních. Ale aby mohla naplno rozvinout své schopnosti, musí opustit svou rodinu a svět, ve kterém dosud žila. Vztahy mezi lidmi a elfy jsou totiž zakázané. Sophie posléze nastoupí na Foxfire, slavnou akademii pro nadané elfy, kde se pere s předměty, popírajícími všechny pozemské zákonitosti, o nichž se doposud učila. Kromě probírané látky se také potýká s novými schopnosti, které musí ovládnout, a se svou záhadnou myslí. Postupně také zjišťuje, že i mezi elfy je poměrně neobyčejná. A to nejen kvůli svým hnědým očím. Ke konci roku však musí obstát ve zkoušce mnohem těžší, než je jakýkoliv akademický předmět. Sophie má totiž nevědomky klíč k něčemu, pro co by ostatní zabíjeli. A zjišťuje, že i mírumilovný svět elfů má svá temná zákoutí.

(převzato z megaknihy.cz)

29.7.19

Jak jsem přestala psát svůj život

by , in
Kdysi dávno, přesně před čtyřmi lety, jsem tuhle rubriku pojmenovala Sbírka střepů. Pár dní zpátky jsem tak stála ve sprše a jako nesčetněkrát předtím nepřítomně upírala pohled do oranžových kachliček na stěnách. Sprcha je totiž oproti vaně dobrá ještě na dvě věci: na zpívání a přemýšlení. A já nikdy nezpívám. Proto když jsem se nasoukala do proužkovaného pyžama a svalila se na gauč, najednou mi došlo, že těch střípků už je možná příliš. Že už toho bylo dost a sbírat další tak nějak nemá cenu. Říkala jsem si, co to se mnou vlastně je - a že je to jiné než před čtyřmi lety.
Nechci přestat se zaznamenáváním svého života. Nechci zapomenout. Jen jsem pochopila, že by možná nebylo od věci, kdyby i tohle bylo odteď trochu... jiné.


© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.