středa 19. dubna 2017

Openingy, pro které stojí za to zhlédnout celé anime #2

Byť jsem si vědoma skutečnosti, že články s touto tématikou širší publikum nejspíš příliš nezaujmou, má fanouškovská dušička mě čas od času jednoduše donutí k emočnímu projevu i v této oblasti. Koneckonců anime, manga a asijská kultura obecně se v současnosti mezi mladistvými poměrně rozmáhá a těší se jejich oblibě, řekněme si to upřímně, kolikrát až choromyslné. Dokonce i v naší republice existuje nemálo fandomů, klubů a každoročně se pořádá nespočet akcí. Pomalu ale jistě se z toho stává jakýsi kult. A proč taky ne? Generace, která se ještě živě pamatuje na válku, jež právě na Japonsko vrhá poněkud otřesný stín, se o tyto záležitosti příliš nezajímá a lidé, kteří ano, zase nemají potuchy o druhé světové. Možná právě proto jim v tom mimo jiné nic nebrání. Vlastně docela podobně jako mně. A tak takto činíme - jednoduše proto, že můžeme.

zdroje: 1, 2, 3, 4, 5

Pokud k sobě budeme upřímní, nejspíš mi dáte za pravdu, že na anime se člověk musí dívat hodně s nadhledem a hlavně mít pořádnou kuráž na hledání. Troufám si totiž tvrdit, že nějakých osmdesát procent vyloženě stojí za zlámanou grešli, nicméně když má člověk štěstí, dá se narazit na vyložené skvosty skvostů. A to nejen dějově, ale samozřejmě i právě u openingů.

sobota 15. dubna 2017

Střípky

Když se teď podívám z okna, může to působit poněkud zavádějícím dojmem, nicméně ještě bezmála před týdnem to venku vypadalo, jako kdyby už jaro doslova propuklo v plném květu. Ba ne jaro, snad už i léto. Slunce vykouklo zpoza mraků a nejenže svítilo a vrhalo tak na krajinu nádherné fotogenické odlesky a odstíny, ale začalo dokonce i hřát. Hlavičky vystrčily první sněženky, stihly už vykvést i petrklíče, krokusy a třešně. A mojí fotografické dušičce nezbylo nic jiného než tiše jásat, donutit ruce, aby popadly aparát a nohy vyběhnout ven.
Když už tu pak máme ty Velikonoce, opět zamračené a studené, nenapadá mě lepší chvíle, kdy tyhle střípky života a barev zveřejnit, než teď. Já sama nejsem křesťan, takže beru Velikonoce spíše jako svátky jara, nežli jako svátky náboženské. A koneckonců - kdo by neuvítal pár dní volna? Všimněte si ale, že záměrně používám slovo křesťan, nikoliv věřící a to z jednoho prostého důvodu: protože bych kecala. Jsem věřící, věřím, věřím v něco, v někoho. Jenže jsem zatím ještě nezjistila, co přesně to je. Ale možná, snad, by to ani člověk vědět neměl. Protože některé věci jsou mimo naše chápání z nějakého důvodu.

K r á s n é  V e l i k o n o c e  v š e m !

sobota 8. dubna 2017

Čtyři

Po čase zde opět máme ukázku z mé amatérské novinařiny. Věřte nebo ne, jsem hrozně hrdá na to, že to slovo smím používat v souvislosti s mou osobou, v jedné větě, v jednom slovním spojení. Novinařina. Je to fajn.
Do nejnovějšího čísla jsem původně plánovala přispět pouze článkem - o kterém jsem se koneckonců už párkrát zmiňovala a na nějž se můžete ve vzdálené budoucnosti těšit - nicméně ozvalo se echo z redakce, a tak zřejmě kvůli nedostatku poetických příspěvků jsem byla nucena opět zapojit své mírně zakrnělé básnické buňky. Nebudu vám lhát, ještě den před uzávěrkou jsem se domnívala, že budu muset odevzdat prázdný list, ale co osud nechtěl, v posledních vteřinách doslova zničehonic vzniklo toto. Do konečné verze se bohužel poněkud vloudil tiskařský šotek, a tak se několik slov úplně nevytisklo tak, jak by mělo. Ve čtvrté sloce chybí dokončení slova mračna, v páté sloce na jejichž bedrech tíha leží a v osmé je pak navíc enter a chybí písmenko č. I tak si ale myslím, že se výtvor v závěrečné fázi docela vyvedl. Co myslíte?


Poznali jste, co se choulí skryté za řádky?

sobota 1. dubna 2017

V mlze

Březen, březen, za kamna vlezem... nebo taky ne. Jako obvykle byl tenhle měsíc nacucaný viskózními zážitky, vtipnými momenty a k uzoufání hodnými emocionálně našťavenými okamžiky. Nikoho příliš  nezajímá, které z nich zrovna preferujeme a čemu bychom se naopak nejraději vyhnuli, život nám je naservíruje prostě a jednoduše všechny. Ale i když je to k šílenství, nejraději bych si rvala vlasy, strhala ze sebe kůži a vymlátila kosti z těla, faktem je, že tím nejdůležitější jsou přece světlé chvilky, šťastné náhody, nehody a setkání. Protože ty špatné? Na ty se nikdo neptá.

pondělí 27. března 2017

5 sci-fi roku 2016 aneb to musíte vidět!

Rok 2016 je už několik týdnů, možná by se slušelo říct dokonce měsíců, nenávratně za námi a kromě bezpočtu zážitků a vzpomínek za sebou zanechal i pořádnou nadílku nových filmů všech možných druhů. Velká spousta novinek se zrodila i v mých oblíbených žánrech, jako je science fiction a fantasy.
Řekněme si to upřímně, v dnešní době je převelice obtížné narazit na pořádné sci-fi (což koneckonců platí o filmech obecně), které by mělo nějakou úroveň - a to i přesto, že efekty a technologie se stále vyvíjejí dopředu. Setkáváme se totiž s docela jiným problémem: klišé, nelogičnost, nedotažené zápletky, nesmyslné a předvídatelné příběhy, umělé postavy a nudné dialogy... zkrátka a jednoduše, asi všichni víme, o čem mluvím. Právě proto mi dalo sepsání tohoto článku velkou práci, ne a ne přijít na něco, co by se mi tak líbilo, abych mohla kladná doporučení poslat s čistým štítem dál. Byla jsem neuvěřitelně zvědavá na Suicide Squad - filmová katastrofa roku, těšila jsem se na Pasažéry - nuda až za hrob. Deziluze neznaly mezí.


Sekala jsem kolem sebe vším, co jsem měla v dosahu, drásala nábytek zuby i nehty, a tak po lítém boji a množství zklamání je to konečně tady - 5 nejlepších sci-fi snímků z roku 2016!

neděle 12. března 2017

Mechanické srdce

Je to už nějaký čas, co jsem se s vámi podělila o povídku ze své tvorby a ještě delší doba uběhla od chvíle, kdy jsem sepsala právě tento kousek. Dokončila jsem ho ještě v létě a účastnila se s ním poprvé jisté internetové soutěže. Byl to takový menší experiment, který dle mého mínění nakonec nedopadl zas tak špatně. Umístila jsem se zhruba v polovině pořadí, což mi vzhledem ke konkurenci a mému nízkému věku v této soutěži připadá víceméně uspokojující. Hodně mi pomohly i komentáře a připomínky porotců, tedy někoho, kdo se, jak se říká, neostýchá říct věci na plnou hubu. Některé podstatné drobnosti jsem do té doby přehlížela, jiné mi nedošly, a právě proto jsem za to ráda. Dnes bych spoustu úseků napsala jinak, možná bych i změnila formu vyprávění. Snad mi to tedy pomohlo. Teď už ale k povídce. Jako taková je poměrně dlouhá a bylo mi hned jasné, že pokud ji sem hodím celou, většina z vás se lekne a rovnou ji zavře, proto jsem se v souvislosti s tímto problémem rozhodla oprášit svůj starý profil na wattpadu a už ani nevím na kolikátý pokus ho opět rozjet. Budu předem ráda za jakoukoliv připomínku a ohodnocení.
Sarazel si na své rané dětství nikdy nepamatovala, jedinou památku na její minulost představuje řada jizev na zápěstí. Nevzpomíná si na matku, na rodný dům, město. Domov nemá nikde a zároveň kdekoliv, kam přijede. Odmalička cestuje spolu se svým otcem z jednoho konce světa na druhý a jediným společníkem jí jsou příběhy o fantastických bytostech a světech kdesi za zrcadlem. Zastávka v Benátkách má být jako každý jiná. Dokud se nešťastnou souhrou nehod a náhod neocitne na místě, jež ji donutí začít pochybovat o všem, co doposud ví - o sobě, o svém otci i o světě jako takovém. A začne se sama sebe ptát, jestli na všech těch báchorkách o světech za zrcadlem, vílách uvězněných v žárovkách a lidech ve zdech není přece jenom něco pravdy...


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...