sobota 20. května 2017

LINKIN PARK - One More Light | Loučíme se?

Linkin Park beze sporu patří mezi skupiny, které v dnešní době není třeba představovat. Tito kalifornští borci loni oslavili krásné dvacáté výročí existence a včera, tedy 19. května, vyšlo již tři roky očekávané nové album pod názvem One More Light a to jako sedmé v řadě. Fanoušci ve všech koutech planety svědomitě odškrtávali zbývající dny v kalendáři a vyhlíželi předem zveřejněné písně jako supi. Nyní se tedy nabízí otázka: Dostalo se jim to, na co se tak těšili, či nikoliv?
Než se pustíte do čtení recenze a dost možná mě u jejího konce začnete nenávidět, musíte si uvědomit několik věcí. Samotné se mi to všechno píše jenom těžko a myslím, že jsem se s tím pořád úplně nesmířila. Kdybych měla počítat, jak dlouho už Linkin Park poslouchám, nejspíš bych se nedopočítala. Tahle skupina pro mě znamená ohromně moc, jako děcko mě vyzvedla z odpadních vod a splašků rádií a ukázala mi nový svět, svět tvrdé hudby, které jsem se do té doby jen posmívala a děsila. Prožila jsem spolu s nimi nejšťastnější chvilky života, posbírala ze země pár zlomených srdcí a svého času mě nejednou vytáhli z bryndy. Naučili mě smýšlet pozitivně a toho roku, kdy jsem si hromadně začala po všech zdech lepit jejich plakáty, shánět trička a trsátka, se ve mě něco zlomilo, změnilo. Žila jsem pro ně, spala i dýchala, a když se mi po letech podařilo dostat na jejich koncert, myslela jsem, že samým blahem zemřu. Slova nedokážou vystihnout, co pro mě znamenají.
Coby skalní fanoušek srdcem i duší jsem tedy zvyklá na jakousi kvalitu, standard a úroveň, na které se jejich hudba pohybuje. Je libo rock? Metal? Rapcore? Punk? Opravdu bych dokázala překousnout skutečnost, že většina z těchto položek a odrůd se zredukovala na ubohý pop a electro. Věřte mi. Dobrá hudba je dobrá hudba nehledě na to, o jaký se jedná žánr. Jenomže tohle je... upřímně řečeno ubohé a já se cítím zrazena.

STYL A ZMĚNY
Heavy, coby první zveřejněná píseň, jež LP nahráli společně se zpěvačkou Kiiarou, představovalo tak nějak čekané překvapení. Milá balada, příjemné hlasy i atmosféra, ale na první poslech byste možná nepoznali, o jakého interpreta se jedná. Tenkrát jsem se vztekala a nadávala do ďáblů, dnes ovšem Heavy považuji za jednu z nejlepších skladeb z One More Light - protože většina ostatních je jednoduše mnohem slabší. Utěšovala jsem se tedy historkou, že ještě vyjde jedna nebo dvě pomalé oddechovky a pak to přijde. Ten nářez. Ta šťáva. Energie. Bicí, kytary, scream! Jenže světe div se, nepřišlo nic. Po Heavy následovaly Good Goodbye, Battle Symphony a Invisible a mě netrvalo příliš dlouho, abych pochopila, že je něco špatně. Setsakramentsky špatně.
Jistý ústup a zjemnění se projevily už dříve, nicméně pokaždé v přijatelných mezích, ať už se jednalo o A Thousand Suns (2010) nebo The Living Things (2012), u nichž si fanoušci hodně stěžovali na electro. Ovšem pokud jim to vadilo tehdy, nevím, co si myslí o letošním albu. Písně zní podobně, opakují se stejné prvky, jsou vláčné a bez šťávy. Klasické bicí a rockové kytary naprosto ustoupily do pozadí a nahradilo je právě zmiňované electro. Jak se ukázalo, komerčnost postupem času zasáhne a do morku kostí zkazí každého. Linkini koneckonců nejsou jediní, pro další příklad nemusím chodit daleko, stačí se podívat třeba na takové Green Day.


PĚVECKÉ VÝKONY
Chester Bennington, Mike Shinoda - to je prostě klasa. Pánové s neuvěřitelným hlasem a rozsahem. Jak ráda a často tvrdím, pokud někdo umí dobře zpívat, je úplně jedno, co zpívá a vždycky to bude znít dobře. Ovšem nedávno jsem zjistila, že už si nejsem tak úplně jistá, jestli to platí pokaždé.
Neopovažuji se tvrdit a v žádném případě by mě to ani nenapadlo, že album není vyzpívané dobře. Troufnu si už ale poznamenat, že zmiňované kvality obou zpěváků se v utahaném, bezvýrazném a líném podkladu jednoduše ztrácí. Instrumentály mají zpěv podtrhnout a vyzvednout, zatímco v tomto případě se v nich spíše utápí. Není žádným tajemstvím, že každému člověku sedne něco jiného, a pokud se přemáhá do stylu, který k němu nepasuje, je to vidět. Chester Bennington je zpěvák, kterého budu vždycky obdivovat pro to, co dokáže. Vždycky. Jenže tahle hudba mu místy a v určitých úsecích zkrátka nesedne. Je to vidět kupříkladu u Heavy. Když se zaposloucháte, zjistíte, že Kiiara se pro tu píseň hodí mnohem lépe.
Co se Mikea Shinody týče, nejspíš mi dáte zapravdu, že pořádného rapu se dočkáme akorát tak v Good Goodbye. Chybí mi tam také souhra, legendární kombinace jeho a Chesterova zpěvu, na kterou jsme byli zvyklí, zatímco tentokrát působí spíše odděleně.

INSTRUMENTÁLNÍ STRÁNKA
Instrumentální podklad je asi největší kámen úrazu. Linkin Park začínali na (nu)metalu, rapu a postupně se přeorientovávali na různé odrůdy rocku, jako je alternativ nebo hard. Časem se začaly objevovat i další prvky a střípky žánrů, jako je punk či electro. Právě na poslední bod si už před časem plno fanoušků stěžovalo, ale mě osobně se to líbilo, bylo to milé zpestření a v kombinaci s ostatními zmiňovanými odštěpky člověk nabýval dojmu, že tahle skupina umí zahrát prostě všechno a pokaždé něčím překvapí.
Jenomže v One More Light zůstalo jenom to electro a zbytek, který chyběl, se doplnil jakýmsi pochybným popem. Co je ale nejhorší, je skutečnost, že naprosto všechny skladby zní podobně. Jsou použity shodné prvky, melodie, nevýrazné linky a jako by toho nebylo málo, jsou vláčné, chybí jim jiskra. Energie, kterou jejich hudba vypouštěla do světa a zvedala lidi ze židlí, úplně vymizela. Dříve jednotlivé písně na CD tvořily dohromady celek, zapadaly do sebe a zněly spolu, ale přitom byla každá z nich úplně jiná, výjimečná. Nemohli jste si je splést, zaměnit je, zatímco tentokrát vám všechny jednoduše splývají.


Na úvod alba posluchač většinou čeká nějaký boom, pořádný otvírák. V tomto případě se jedná o Nobody Can Save Me, která by mohla působit zajímavě a chytlavě, nesměla by ji potom ovšem následovat Good Goodbye, Talking To Myself, Battle Smyphony a Invisible, jež jsou laděné v úplně stejném duchu. Když si tyto skladby pustíte za sebou a budete se soustředit, opravdu narazíte na nejeden shodný znak. Příchodem Heavy se situace na vteřinu zlepší. Electro se nese jiným stylem a hlavním ozvláštněním je pak Kiiara. Poté ovšem následuje Sorry for Now a Halfway Right a všechno se vrací zpět do zajetých kolejí. Při nástupu One More Light, tedy songu, podle něhož se jmenuje celé album, by se dalo čekat něco extra, nějaký nářez. Jak to ale s těmito skladbami už tradičně bývá, o žádné modré z nebe se nejedná. Inu a najednou tu máme konec a s ním Sharp Edges. V této písni se electro téměř nevyskytuje a je asi jediná. Možná proto je mým momentálním favoritem alba. Takto si představuji baladu od Linkin Park.
Pokud mě znáte, víte, že razím teorii o tzv. nepsaném pravidlu dvou, tedy že na každém CD musí být zpravidla přítomny alespoň dvě oddechové skladby. Dvě, maximálně tři, ale nikdy víc. Mám ovšem takový pocit, že celé One More Light je jedna velká oddechovka a jako kdyby to celé snad ani nemysleli vážně.
Další věc, co mě mrzí, je absence čisté instrumentální skladby, jejíž přítomnost se za ta léta stala tradicí.

TEXTY A KONCEPTY
Linkin Park odjakživa patřili mezi interprety s těmi nejúžasnějšími, nejtrefnějšími a nejprocítěnějšími texty. Jejich lyrics byly trefné a výstižné, aniž by museli využívat sprostá slova. Tato skutečnost se sice začala pozvolna vytrácet, ale v konečném výsledku - komu by to vadilo?
Texty na One More Light jsou... proměnlivé. Buďto jsou opravdu skvělé a podobají se starým dobrým časům, jako kupříkladu Sharp Edges, Heavy nebo Talking to Myself. Naopak se ale objevují i exempláře, které působí dojmem, že je někdo sepsal v noci před premiérou. Jako jeden za všechny uvedu Battle Symphony.


ALBUM JAKO CELEK
Asi by nebylo fér tvrdit, že se jedná o úplný propadák, tím bych kopala hrob sama sobě, ale jednoduše řečeno: nejsou to oni. Tohle není skupina, na které jsem vyrostla. Pro mě je One More Light zkáza všech mých dětských a náctiletých ideálů. Když se ještě nedávno řeklo Linkin Park, znamenalo to nářez - teď už to neplatí.
Přes to všechno, co jsem už řekla, musím přiznat, že se mi ty písničky paradoxně vlastně líbí, ale člověk si je musí pouštět jednotlivě, jinak zjistí, že všechny zní vesměs stejně a slévají se v jeden velký mastný flek. Časem se dá zvyknout na všechno, ale jeden z hlavních problémů je, že se to oposlouchá - hodně snadno a strašlivě rychle. Věřím, že tímto zjemněním a změnou si získali mnoho nových fanoušků, otázkou ovšem zůstává, kolik těch starých s nimi definitivně ztratilo trpělivost. Electro a komerce je zlo a nakonec dožene každého. Nebo že by snad došla inspirace?
Co se grafické stránky týče, možná jsem očekávala něco drobet jiného, ale vzato kolem a kolem to k tomu všemu tak nějak sedí. Přesto si One More Light jako první z jejich CD kupovat nebudu.

Co říct dál? Čekám na jedno, alespoň jedno další světlo od Linkin Park. A nenacházím ho. Doufejme, že do budoucna nebudu muset téhle úžasné skupině říct Good Goodbye.

Jsem si vědoma kritického vyznění, nicméně se jedná čistě o můj osobní názor a nerada bych za něj byla napadána.

13 komentářů:

  1. Album jsem také vyhlížela s nadšením, už jenom proto, že se chystám na jejich pražský koncert :) No, už když jsem slyšela Heavy a Battle Symphony, bylo mi jasné, že to bude jiný styl. Některé písničky jsou povedené, ale nevědět to, nikdy mě nenapadne, že jsou od Linkinů :D Asi 4 nové písně jsem si oblíbila, zbytek mi splývá v jedno :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to ti hrozně závidím, já do Prahy nakonec nepojedu, nechtělo se mi tam kvůli tomu, že je to fesťák. Ale když jsem na nich byla ve Vídni, byl to vážně nářez :)
      Přesně, mluvíš mi z duše. Takže koukám, že my dvě jsme se naprosto shodli :)

      Vymazat
  2. Linkin park vůbec neposlouchám, ale tvoje recenze je velmi poutavá, že jsem ji musela přečíst celou! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Já jsem to tentokrát nebrala moc "profesionálně", potřebovala jsem si prostě postěžovat a vylít srdíčko :)

      Vymazat
  3. Já znám od Linkin Park jenom Numb a snad ještě dvě další písničky, takže nemůžu soudit. Chápu ale, jaké je to zklamání, když se ta skupina najednou vychýlí ze svého standartu, když se posune jinam, když ti najednou nemá co říct tak, jako dřív.

    I za tebe doufám, že jejich příští album se povede. Když ne, můžeš zůstat u starých písniček. :)

    Měj se krásně!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, budeme doufat spolu a snad to něčemu pomůže :D
      To je fakt, ty to nakonec vždycky spasí :)

      Vymazat
  4. Jsem velký fanoušek Linkin Park, a stejně jako ty jsem vyrůstal na albech Hybrid Theory a Meteora poslouchám je už 15 let a pořád mě baví, ale na té jejich nové desce je pár písní které se dají poslouchat ale časem se ohrajou zatímco písně na albech Hybrid Theory a Meteora můžu poslouchat pořád, a hned mám lepší náladu, sečteno podtrženo linkini nám vymekli ale rád je mám pořád. A co se týká recenze tak jsem jí přečet celou a jako fanoušek Linkin Park tě plně chápu a rozumím na druhou stranu moc pěkně napsaná recenze, jen tak dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně jak říkáš, ale ať vyměknou, jak vyměknou, já je nejspíš budu mít stejně pořád ráda - jinak to snad ani nejde :)
      Jak už jsem říkala, tentokrát jsem to pojala spíš jako vylití srdíčka než jako profi recenzi, ale i tak moc díky :)

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. První dojem, to nejsou Linkin Park ! Měli to vydat jako nějaký projekt, pod jiným názvem. Naprosto ti rozumím. Miluji Hybrid a Meteoru. Jejich starý koncerty plné energie. Tenkrát byly se svým stylem originální a nejlepší. Štve mě, že tvrdší energická muzika je na ústupu. V kurzu jsou akustické nástroje a unylé indie kapely. U Linkunů mě to štve dvakrát tak, protože se vzdávají toho v čem byli nejlepší a na čem získali slávu. Přesto jsem nové album poslouchal několikrát před spaním a když si odmyslím, že jsou to LP, tak docela příjemné. Úplně tam slyším, že kdyby se to zaranžovalo s kytarovými riffy, doplnilo o štěkavý rap, mohly by to být pecky. Melodicky je to totiž docela v pořádku a má to silné refrény. Takže, kdyby se natočily tvrdší covery těch skladeb, bylo by to dobré album. Měj se krásně a díky za fajn počtení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by to nejspíš vyřešilo :)
      Bohužel, všechno je to o módních vlnách - a my prachobyčejní smrtelníci s tím nic nenaděláme.
      Když si to odmyslím... ano, jde to, ale z mého pohledu jenom jednotlivě, protože jinak se opravdu začínám tak nějak ztrácet. Jak říkáš, podle mě je to celkově tak nějak nedotažené - potenciál v tom rozhodně vidím, respektive slyším.
      Taky se měj a já děkuji za názor i pochvalu :)

      Vymazat
  7. Holka myslím že hudbu jako takovou dost špatně vnímáš. Ve spoustě věcí ti rozumím, taky jsem měl v životě období kdy pro mě byl linkin park celý hudební svět (do doby než jsem začal hrát na kytaru a ačkoli první song který jsem uměl byl burning in the skies, musel jsem se posunout jinam jelikož Brad Delson kytarovým idolem být opravdu nemůže) a rozlišoval jsem jejich fanoušky na pravé a nepravé. tak to ale není. Nejsi ničím povinována aby se ti od LP líbilo všechno a není důvod se cítit zrazeně. Co se mě týká tak hybrid theory a meteora jsou sice sakra dobré ale v mých očích to vrchol prostě není. toho linkini dosáhli s minutes to midnight, skvělé rockové album s geniálními texty. Thousand suns je zase ta nejlepší alternativní deska jakou znám a living things jsou taky super. Než vyšlo hunting party tak jsem už zaznamenal výše zmíněný přechod k čistokrevnějšímu rocku jako třeba guns n roses, deep purple nebo acdc, proto jsem si tu desku spíše jen tak projel, řekl si jó dobrý a nechal to být. Skutečným důvodem ovšem může být to že za nejsilnější stránku linkinů jsem vnímal jejich pomalé balady. Ať už je to numb, breaking the habit, in pieces, valentines day, burning in the skies, the messenger, castle of glass, powerless, until its gone nebo final masquerade, všechno to jsou perly. Takového materiálu by tedy na one more light mělo být spousta, ale co se absolutně nepovedlo je instrumentálka. Heavy spolu s good goodbye jsou dle mého naprosto nechutné songy sedící spíš k justinovi nebo katy perry a dalším pseudoumělcům. Jsou tady ale třeba battle symphony, invisible nebo sharp edges které s piánem nebo pořádně zkreslenou kytarou šly udělat líp. one more light je zase až nechutně přecukrovaná balada. Takže tak, jsem alergický na lidi bez ustání skuhrající o HT nebo meteoře i po takové době. Já jsem neskutečně rád za změny kterými linkini prošli jelikož až do teď se to vždy povedlo. Jen z hunting party to vypadalo že lidem vyhověli a vrátili se zpátky a co se nestalo? je to fajn, ale je to nuda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych pravdu řekla, skoro ve všem s tebou musím souhlasit, až na tu úplně první větu. Nevím, podle čeho tak usuzuješ a přijde mi poněkud mimo mísu o někom tvrdit, že "blbě vnímá hudbu" - protože to, co jsi napsal poté, jedině potvrzuje, že sice máme každý jiný pohled, jiný vkus, ale nikdo z nás ji nemůže vnímat
      vyloženě "špatně", to je, nezlob se na mě, barbarství. Přijde mi to, jako kdybys o někom tvrdil, že jenom proto, že mu nechutná svíčková, špatně vnímá jídlo. Jo, takhle jsem to pochopila.
      Mrzí mě, jestli jsi z recenze vyrozuměl, že takříkajíc "skuhrám" nad HT a Meteorou, poněvadž tak to vážně není. Pravda se má tak, že i já jsem neskutečně ráda za změny, kterými LP prošli - od HT až po THP, protože to všechno jsou pecky a doslovné perly, nicméně u One More Light tento názor nemůžu sdílet. A opět budu odkazovat na tvoje slova - některé části toho alba se jednoduše nevydařily. A to je celé.
      Jsem ráda za rozsáhlý názor, s nímž povětšinou souhlasím a děkuji za odezvu :) Jediné, co mě mate, je zmíněná první věta.

      Vymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...