středa 10. ledna 2018

Vážně to nejde vzít zpět?

Snažím se dodělat většinu restů a na poslední chvíli doháním uzávěrky všeho možného i nemožného. Suma sumárum jsem teď tak trochu v zápřahu a můj současný stav by se dal popsat jako tvůrčí přetížení, ve kterém se pro články na blog najde jen málo prostoru. Protože mě ale mrzí pohled na ladem ležící blog a stále vzdálenější datum vydání nejnovějšího článku, sahám po všem, co se mi namane a mohla bych to za tímto účelem použít. Zrovna dnes mi do klína přistálo hodnocení letošní olympiády z českého jazyka, v níž jsem uspěla vysoce nad svá očekávání. V okresním kole už si sice tolik nevěřím, nicméně už jen to, že jsem do něj postoupila, je úspěch. Proč o tom ale mluvím? Součástí testu je totiž už tradičně i sloh.


Pro letošek téma znělo: Vyřčená slova nelze vzít zpět. Nic extra, ale v porovnání s ostatními, s nimiž jsem se v posledním roce setkala, patří spíše k těm - pro mě - lepším. Slohový útvar byl volný a rozsah 25 až 30 řádek, z čehož mně ve výsledku na papíře káplo 28, takže se mi podařilo zachovat takovou zlatou střední cestu. Siddhártha Gautama by měl radost. Dříve bych neváhala a vrhla se po úvaze, ale vzhledem k tomu, že se jim už asi dva roky moc nevěnuji, jsem se raději rozhodla pro vyprávění. A co z toho vzešlo? To posuďte sami.
Lidé, kteří to četli, říkali, že se jim líbí, jak je na krátkém prostoru trefně demonstrovaná myšlenka. Mně se na tom líbí hlavně ten krátký rozsah, protože díla podobné délky se sem na blog akorát hodí. Co si budeme nalhávat, třicetistránkové povídky, co píšu poslední dobou, by tady nikdo nečetl. A ty ještě delší? Ale jděte!

středa 3. ledna 2018

Vánoce naruby

Dříve, než vyrukuju s čímkoliv jiným, musím upřímně přiznat, že se mi do psaní prosincového souhrnu vůbec nechtělo. Děsilo mě totiž vědomí toho, že se tenhle měsíc událo tak strašně moc věcí - kulturními záležitostmi počínaje, přes výlety, osobní i školní úspěchy, přátelská povyražení, vánočními svátky a oslavami Silvestru i příchodu nového roku konče. Jako každý rok tu teď sedím s myšlenkou, že bych nejraději měla Vánoce každý den a to nejen v přeneseném smyslu slova. Nicméně čas jde dál a mě nezbývá nic jiného, než udělat Adiós! a ohlédnout se za tím, co s sebou přinesly ty letošní.


STUDENTKOU V PROSINCI
Jak mi jistě všichni dáte za pravdu, hrát si na studenta není celoročně žádná legrace. Ale ve vší té změti honiček a sekýrování občas vykoukne pár světlých míst, a přestože se to může zdát neuvěřitelné, sem tam se objeví období, kdy si říkám: "Jsem fakt ráda, že tu můžu bejt, tady a teď, na týhle škole." Kdybych takhle slyšela mluvit někoho cizího, možná bych k němu přišla a párkrát ho propleskla. Vlastně se divím, že jsem to sama sobě už neudělala.

úterý 2. ledna 2018

Čtecí šílenství potřetí aneb Knižní výzva 2018

Je to skoro k nevíře, že tomu jsou teprve tři roky. Přitom mi to připadá už tak strašně dávno. Ale ano, je to tak, skutečně jsou to teprve tři roky, co jsem se knihám vyhýbala obloukem, namísto abych je četla. A dnes jsem tu zase, už potřetí, abych se zapojila do letošní čtecí výzvy. Co si budeme nalhávat, mně o čísla nikdy nešlo a podle mě se to podle toho ani nedá moc měřit, nehledě na to, že každá kniha je jinak tlustá a hlavně jinak náročná. Já nehraju na kvantitu, ale na kvalitu. Nicméně jistá část mé dušičky si potrpí na archivářství, takže si opět neodpustím zdokumentovat seznam toho, co jsem stihla přelouskat.


Začíná s číslem padesát a to z jednoho prostého důvodu: loni jsem s ním skončila. Takže buď dopadnu letos stejně, anebo taky ne, upřímně mi na tom zas tak moc nesejde. I když bych lhala, kdybych tvrdila, že nejsem zvědavá.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...