Letošní lyžarská sezóna se už sice pomalu a jistě uchýlila ke svému konci, ale možná právě proto je teď ten pravý čas se po ní ohlédnout. Když jsem se před týdnem sama vrátila ze sjezdovky, napadlo mě, že by mohlo být zajímavé nějak utřídit různé typy lidí, které jsem tam potkala. A jakmile byla ta myšlenka na světě, už se mi ji nepodařilo zkrotit. Proto vám tu dnes naservíruji svůj vlastní přehled nejčastějších a nejzajímavějších typů bytostí, s nimiž se můžete na sjezdovce setkat.

Jak už tohle pojmenování napovídá, sluníčkáři jsou prostě v pohodě. Když se dosyta vyspí a nasnídají, hezky v klidu a beze spěchu se vyvezou na kopec, rozloží lehátko a nastaví své bledé líce horskému UV záření. A takhle, často ve zcela nezměněné poloze, jsou schopni strávit celý den. Nic je nestresuje, nic závažného nemusí řešit - snad až na to, jestli si nezapomněli namazat nos. Jak jsem říkala, prostě sluníčkáři.

Three Days Grace je kanadská skupina z Toronta, která oficiálně existuje už přes dvacet let a proslula především svou hard rockovou a post-grundge hudbou. Jako již šestá deska v řadě a zároveň druhé album s novým zpěvákem Mattem Walstem vyšel devátého března tohoto roku dlouho očekávaný Outsider. A jak už vypovídá název, je to výjimečný poslech.

S T Y L  A  Z M Ě N Y

Nejspíš je chyba srovnávat album se starší tvorbou této skupiny (už kvůli změně zpěváka), přesto si to nemohu odpustit, stejně jako se nemůžu ubránit dojmu, že na rozdíl od One-X (2006), Life Starts Now (2009), Transit Of Venus (2012, poslední deska se zpěvákem Adamem Gontierem), ale i Human (2015, již s Mattem Walstem), Outsider cosi postrádá. Nějakou jiskru, zápal, šťávu. Něco navíc, cosi, co Three Days Grace vždy odlišovalo a díky čemu jsem se k nim vracela, aniž by se mi jejich hudba oposlouchala. S menším odstupem se mi padesát procent písní na desce jeví jaksi ploše a podobně. A právě to je největší problém: absence plastičnosti a splývání v jeden velký mastný flek.
Tento dojem z mého pohledu více méně rozbíjí povedené kousky jako je Right Left Wrong, Me Against You, Strange Days nebo The New Real. Osobně z nich cítím mnohem více energie, je to ten typ hudby, co se vám zavrtá hluboko do mozku a do jejíhož rytmu poklepáváte ukazováčkem o desku stolu, aniž byste o tom věděli. Velká škoda, že takové nejsou všechny.

Únor. Jistě jste si už všimli, že tu dávno máme březen a článek z minulého měsíce nikde. Popravdě řečeno nebýt intenzivního pošťuchování ze strany jedné ze čtenářek (musela jsem to tak napsat - zní to pěkně, víš?), možná byste se ho nedočkali ani za týden. Mohla bych říct, že je to časem, ale skutečnost je taková, že za to ani tolik nemůže. Zkrátka jsem rozvrh svých aktivit rozestavila tak, že se mi do něj psaní blogu už pořádně nevešlo. A i kdyby vešlo, nakonec jsem se vždycky rozhodla pro jinou náplň, ve většině případů představující spánek a lenošení. No - a tady to máme.

STUDENTEM ČISTĚ NESTUDIJNĚ

Tenhle měsíc se vlnil jednoznačně v rytmu olympiády - a to nejen té zimní. Stihla jsem se totiž dostavit na okresní kolo olympiády z českého i německého jazyka. Z češtiny jsem měla nervy nadranc (netrefím tam, ztratím se, nikoho neznám...). Paradoxně z testů jako takových jsem ale ani strach neměla. Jazyková část nebyla těžká, jen se dala pochopit různými způsoby, což byl nejspíš hlavní kámen úrazu. Jako obvykle mě zachránil sloh, díky kterému jsem se na konečném žebříčku vyšplhala až na osmé místo (celkově byl mimochodem druhý nejlépe hodnocený), což je celkem solidní výsledkem vzhledem k tomu, že bylo asi čtyřicet účastníků.